Stejně jako Kirznerovy práce z 60. a počátku 70. let položily mikroekonomické základy rakouskému obrození, práce Murrayho Rothbarda, zejména jeho kniha Velká americká krize70 z roku 1963, byla inspirací pro většinu makroekonomických bádání v rámci tohoto obrození.71 Rothbardova kniha nabídla ve své úvodní části aktualizovanou verzi rakouské teorie hospodářského cyklu, následovanou diskuzí o měnové expanzi ve dvacátých letech, jež vedla ke krachu v roce 1929, a na závěr nabídla několik kapitol o Hooverově funkčním období a způsobech, jakými Hooverova politika zhoršila dopady krachu.
Za zmínku stojí to, že rozpracování teorie cyklu v první kapitole zahrnovalo kritiku bankovnictví s částečnými rezervami a obhajobu systému založeného na stoprocentních rezervách ve zlatě, jakožto ochrany proti inflaci a hospodářským cyklům. Tento argument byl ve své době mezi mladšími rakušany kontroverzní a jejich rozličné pokusy nabídnout alternativní rámce pro měnovou teorii a politiku byly klíčové pro nastartování několika myšlenek, jež byly významnými pokroky rakouské makroekonomie v období obrození.
Na úvod je třeba objasnit, že „rakouská makroekonomie“ není protimluvem. Po mnoho let rakušané, včetně Misese a Hayeka, opovrhovali celou myšlenkou „makroekonomie“ a mnoho rakušanů jí opovrhuje dodnes. Jejich hlavní námitka spočívá v tom, že ekonomie je nutně zcela jen o relačních cenách a mikroekonomické koordinaci. Myšlenka, že agregátní proměnné – jako je spotřeba, investice a vládní výdaje v keynesiánském modelu – mají kauzální účinnost a mohou být chápány nějakým způsobem odděleně od mikroekonomických rozhodnutí, byla odmítána, jak jsme viděli v Hayekově kritice Keynese.
Tyto kritiky jsou oprávněné a možná by bylo lepší moderní rakouskou makroekonomii označit jako moderní rakouskou monetární ekonomii. Přesto má užívání termínu „makroekonomie“ stále svou hodnotu. Rakouský přístup se snaží zodpovědět mnoho stejných ústředních otázek jako moderní makroekonomie, ale činí tak s výrazně odlišným přístupem. Jakmile si uvědomíme, že narušení peněžní zásoby bude mít systematicky rušivé účinky v celém souboru relativních cen vyjádřených v penězích, lze „makroekonomii“ chápat jako pokus o pochopení příčin a důsledků těchto systematických, celou ekonomiku zahrnujících vzorců cenových deformací a mikroekonomických dyskoordinací.
Budeme-li parafrázovat rakouského ekonoma Rogera Garrisona, můžeme si klást makroekonomické otázky, ale existují pouze mikroekonomické odpovědi. Pokud chceme pochopit to, proč ekonomika podléhá agregátním výkyvům, jako jsou recese a inflace, musíme nejprve hledat systematického viníka těchto celohospodářských „makroekonomických“ problémů. Vysvětlení nalezneme v tom, jakým způsobem hrátky s měnou narušují mikroekonomický proces koordinace cen. To je odůvodněnou doménou rakouské makroekonomie.
Vývoj rakouské měnové teorie a makroekonomie v období obrození se převážně odehrával ve třech oblastech. Těmi jsou rozvoj teorie a historie svobodného bankovnictví (free-bankingu) v díle Lawrence Whitea a George Selgina, využití teorie peněžní rovnováhy jako základu měnové ekonomie a makroekonomie v Selginově knize i v mé vlastní práci, a nakonec různá rozšíření rakouské teorie hospodářského cyklu Rogera Garrisona, zejména v jeho knize Čas a peníze.72 Veškerá tato práce byla následně aplikována na řadu společenských otázek, zejména však pro pochopení příčin a důsledků finanční krize a velké recese na počátku tohoto tisíciletí.
První výzva, které Rothbardova vize rakouské makroekonomie čelila, přišla v roce 1984 s publikací Svobodného bankovnictví v Británii od Lawrence Whitea. White nabídl stručný teoretický model, který popisoval, jak by konkurenční banky s frakčními rezervami (které označil za systém „svobodného bankovnictví“) zabránily inflaci, a tedy i hospodářským cyklům. Tento model využil ke zkoumání historie skotského bankovního systému v první polovině 19. století. White tvrdil, že tehdejší převážně konkurenční systém částečných rezerv držel inflaci na uzdě a docházelo v něm jen k velmi malému počtu runů na banky s malými ztrátami pro vkladatele. Nabídl také revidovanou kategorizaci tehdejších myslitelů v oblasti měnové politiky, která mu umožnila identifikovat „školu volného bankovnictví“, která se odlišovala od obou stran dlouholeté debaty měnové školy a bankovní školy. Whiteova kombinace teorie a historie nabízí alternativní rámec pro rakouskou měnovou teorii, společně s alternativním souborem měnových institucí, jež mohou zabraňovat inflaci a hospodářskému cyklu.
O čtyři roky později George Selgin rozšířil Whiteovo pojednání o teoretické argumenty, proč by konkurenční bankovnictví s částečnými rezervami mohlo zajistit, aby nabídka peněz byla spojena s poptávkou po držení peněz. Udržení tohoto vztahu by zajistilo, že tržní úroková míra bude spojena s přirozenou úrokovou mírou, čímž by se předešlo jakýmkoli umělým boomům, a tedy i krachům. V pozadí této argumentace je myšlenka, že peníze tvoří polovinu každé směny a tím pádem se přebytky nebo nedostatky v nabídce peněz „přelijí“ do reálného zboží a služeb.
Jak bylo uvedeno v kapitole 7, poptávka lidí po penězích je poptávkou po držení reálných zůstatků neboli určitého množství kupní síly. Peníze poptáváme (tedy držíme je), protože nám poskytují službu tím, že jsou nám k dispozici k využití, kdykoli je můžeme potřebovat, což je ve světě nejistoty zásadní funkce. Dalším klíčovým pozorováním je to, že peníze se na naše účty dostávají běžnými způsoby, například když dostaneme zaplaceno za práci nebo prodáme nějaký náš majetek. To umožňuje, aby se v kterémkoli okamžiku množství peněz, jež skutečně držíme, lišilo od množství peněz námi touženého.
Pokud je námi skutečně držené množství peněz shodné s množstvím peněz, jež toužíme vlastnit, neexistuje žádný podnět k utrácení přebytečných zůstatků, ani k omezení naší spotřeby za účelem zvýšení množství zůstatků. Tato situace se nazývá měnová rovnováha. Když však zjistíme, že trvale držíme více kupní síly, než bychom si přáli, provedeme swap portfolia větším nákupem zboží a služeb, čímž snížíme držbu peněz a zvýšíme držbu těchto jiných statků. Naopak, pokud zjistíme, že nám trvale chybí reálná kupní síla, uděláme jedinou věc, kterou můžeme učinit, abychom tuto situaci napravili, a omezíme tedy svou spotřebu za účelem opětovného navýšení našich peněžních zůstatkům na požadovanou úroveň.
Když utratíme přebytečné peněžní zůstatky nebo snížíme spotřebu, abychom obnovili své peněžní zásoby, ceny se odpovídajícím způsobem zvýší nebo sníží (pokud veškeré ostatní podmínky zůstanou stejné). Z pohledu peněžní rovnováhy tyto změny nazýváme inflací nebo deflací. Inflace je nadměrná nabídka peněz a deflace je nedostatečná nabídka peněz.73 Oběma se lze vyhnout, pokud je peněžní systém schopen produkovat takové množství peněz, které odpovídá poptávce po reálných peněžních zůstatcích. Selginův argument spočíval v tom, že svobodný bankovní systém, ve kterém jsou peníze vytvářené bankami částečně kryty nějakými komoditami, je podle něj schopen udržovat měnovou rovnováhu a vyhnout se tím pádem jak inflaci, tak deflaci.
Ve svobodném bankovním systému poptávka po penězích ve formě bankovních závazků, jako jsou zůstatky na běžných účtech nebo oběživo, reprezentuje úspory v tom smyslu, že když dovolíme, aby naše držba těchto závazků rostla, poskytujeme bankovnímu systému prostředky k zapůjčení. Nabídka peněz emitovaných bankami je spojena s poptávkou po zapůjčitelných prostředcích a investování. Když banky poskytují úvěry založené na úsporách/vkladech na účtech držitelů, poskytují tím podnikatelům investiční prostředky. Zjednodušeně lze říci, že když bankovní systém udržuje peněžní rovnováhu tím, že produkuje množství peněz, jež si lidé přejí držet, udržuje tím také investice vyrovnané úsporám.74 Tato rovnost je klíčová, jelikož předpokládá, že tržní úroková míra přesně odráží skrytou přirozenou úrokovou míru. Je-li tomu tak, pak udržování měnové rovnováhy zabrání inflaci, deflaci a hospodářskému cyklu.
V této knize i ve své pozdější monografii přidal Selgin bližší vysvětlení toho, jakým způsobem může být cenová hladina ovlivněna jak peněžními, tak reálnými faktory.75 Výše uvedená diskuse ukázala, jak mohou cenová inflace i deflace vyplývat z nerovnováhy na trhu s penězi. To však nejsou jediné faktory, jež mohou ovlivnit celkovou cenovou hladinu. Například tak mohou činit i změny v produktivitě. S rostoucí produktivitou ekonomiky by měly ceny zboží a služeb klesat. To, co bychom očekávali ve zdravé ekonomice, kde je (přibližně) udržována peněžní rovnováha, je klesající cenová hladina. Jde o to, že z rakouského pohledu se nelze jednoduše podívat na cenovou hladinu a rozpoznat, zda se jedná o problematickou inflaci nebo deflaci. Cenová inflace nebo deflace, které vycházejí z nerovnováhy v měnové hladině, poškozují ekonomiku, ale cenové změny, které vycházejí ze změn produktivity, jsou žádoucími, protože tyto změny v cenách odrážejí změny v samotném nedostatku zboží, přesně, jak o tom hovořil Hayek a další odborníci rakouské školy.
Jedním ze způsobů pohledu, který ekonomové historicky využívali k pochopení účinků peněz na ekonomiku, je rovnice směny. Řekněme, že M znamená peněžní zásobu, V znamená rychlost oběhu peněz (neboli kolikrát daný dolar změní majitele za určitý časový úsek, což je také převrácená hodnota poptávky po držení peněz), P je cenová hladina a Y je reálný příjem. S těmito proměnnými víme, že M × V se musí rovnat P × Y. Rovnice MV = PY jednoduše říká, že celkové množství utracených peněz (M krát V neboli peněžní zásoba krát její průměrný obrat) se musí rovnat nominální hodnotě toho, co se prodá (P krát Y je jednoduše nominální příjem). MV = PY je matematická identita v tom smyslu, že musí platit už jen z definice. Pokud se tedy změní hodnota jedné proměnné, musí se změnit i hodnota jedné či více dalších proměnných tak, aby byla zachována identita.
Selgin společně s dalšími zastánci přístupu založeného na peněžní rovnováze tvrdí, že udržování peněžní rovnováhy je ekvivalentní udržování konstantního M × V, takže jakékoli změny v produktivitě, které ovlivňují Y, musí také způsobit, že se P bude pohybovat opačným směrem.76 Pokud tedy udržujeme peněžní rovnováhu, tak ekonomický růst (nárůst Y) povede k poklesu cen (pokles P). Dobrá měnová politika se nesnaží o vytvoření stabilní cenové hladiny. Místo toho by měla usilovat o měnovou rovnováhu, a tím umožnit pohyb cenové hladiny v reakci na změny reálných faktorů. Snaha udržet stabilitu cenové hladiny v ekonomice, u které dochází k růstu produktivity, povede k inflaci, protože cenová hladina by měla klesat.
Tento pohled na měnovou rovnováhu nám může pomoci pochopit jeden poznatek, který Rothbard (a ostatní) uváděli o 20. letech 20. století: i když byla cenová hladina do značné míry stabilní, tato stabilita maskovala skrytý inflační rozmach, protože růst produktivity v této době měl vést k poklesu cen.77 Tento poznatek je klíčový k pochopení toho, jakým způsobem mohou rakušané vnímat měnovou politiku i ekonomickou historii rozdílně od ostatních myšlenkových směrů, a to včetně jiných převážně volnotržních směrů, jako je monetarismus spojovaný s Miltonem Friedmanem a dalšími makroekonomy chicagské školy.
Dalším rozdílem, který můžeme pozorovat, je rakouský důraz na účinky relativních cen. Zatímco většina makroekonomů pohlíží na náklady cenové inflace a deflace jako vycházející z pohybů cenové hladiny jako celku, rakouská perspektiva měnové rovnováhy ukazuje, že skutečné náklady pocházejí z narušení mikroekonomického procesu cenové koordinace.78 Když mají tržní aktéři skutečné peněžní zásoby vyšší, než po jakých sami touží, utratí tyto nadbytečné zůstatky a tím iniciují zvýšení cen.
Není však důvod se domnívat, že tyto výdaje budou rozmístěny rovnoměrně napříč ekonomikou. Místo toho budou dopady na ceny nerovnoměrné, a to způsobem, který závisí na tom, kdo je ten, kdo má přebytečnou zásobu peněz a jaké jsou jeho preference. Některé ceny se zvýší hodně, jiné málo. Pro mikroekonomickou koordinaci je důležitá cena jednoho zboží ve srovnání s jiným. Jelikož má inflace tyto nerovnoměrné účinky na různé ceny, relativní ceny některých statků budou stoupat a relativní ceny některých statků budou klesat. Tyto měnící se cenové signály se stávají součástí kalkulace v plánech podnikatelů i spotřebitelů.
Tento závěr můžeme ještě více zdůraznit, když do analýzy zahrneme rakouskou teorii kapitálu. I zde Rakušané rozčleňují homogenní „K“ mainstreamové teorie a mohou tak lépe porozumět důsledkům zdeformovaných relativních cen. Pokud se podnikatelé nechají zmást novým souborem relativních cen, které jsou způsobeny inflací, může je to vést k investicím do kapitálových statků, které by jinak neprovedli. Podnikatelé se mohou obrátit k úplně jiným projektům, pokud špatně pochopili signály cen zdeformovaných inflací. Pokud se ukáže, že tyto ceny jsou produkty inflace a firmy si uvědomí, že kapitál, který nakoupily, nebyl dobrý způsob útraty jejich peněz, nebudou schopny získat zpět ztráty z tohoto kapitálu v plné hodnotě.
Vzpomeňme si, že kapitálové statky mají omezený počet možných využití. Pokud úrokové sazby vysílají falešné signály o časových preferencích spotřebitelů, mohou přimět podnikatele k investicím do kapitálových statků, o kterých později zjistí, že ve skutečnosti nebyly správně použity k uspokojení poptávky spotřebitelů. V té chvíli budou tyto konkrétní statky méně hodnotné, než kolik za ně bylo zaplaceno, protože již nemohou vytvářet hodnotu, která se od nich očekávala. Tito podnikatelé je budou muset se ztrátou prodat a kupující budou muset investovat zdroje do realokace či přestavby kapitálových statků tak, aby posloužily nějakému novému a méně optimálnímu účelu. Tyto náklady na úpravu kapitálových statků nebo rekvalifikaci lidského kapitálu představují společenské ztráty ve srovnání se světem bez inflace.
Z tohoto úhlu pohledu lze rakouskou teorii hospodářského cyklu chápat jako konkrétní aplikaci tohoto zobecněného scénáře. Boom je specifickým vzorcem malinvestic vyvolaných inflací. Ta je zase způsobená uměle nízkou tržní úrokovou mírou s mezičasovými deformacemi v cenách. V konečném důsledku můžeme všechny náklady inflace (a deflace) chápat jako důsledek účinků relativních cen měnové nerovnováhy. Právě v tomto ohledu rakušané říkají, že existují makroekonomické otázky, ale pouze mikroekonomické odpovědi.
Většina ekonomických analýz, které zkoumají cenu nákladů inflace, se zabývá problémy spojenými s pohyby cenové hladiny jako celku, zejména pak s těmi neočekávanými pohyby. Historicky byl růst cen považován za problematický, protože znamenal nutnost častější výměny jídelních lístků a cenovek. Navíc někteří lidé byli nuceni častěji chodit do banky pro hotovost. Moderní technologie tyto náklady samozřejmě minimalizovaly. V poslední době se ze strany hlavního proudu klade důraz na náklady spojené s předvídáním inflace v takových věcech, jako jsou smlouvy. Ale i zde se zaměřují na změnu celkové cenové hladiny.
Tento přístup zcela opomíjí mikroekonomické vlivy, které byly popsány výše. Náklady inflace jsou obvykle mnohem vyšší, než se běžně soudí, a to do takové míry, do jaké tyto účinky relativních cen způsobují promarnění příležitostí na mikroekonomické úrovni a nutí lidi vynakládat zdroje na ochranu proti různým účinkům inflace. Pokud tato mikroekonomická nekoordinovanost podkopává důvěru populace v trhy a vede lidi k tomu, že dávají přednost politickým procesům jakožto způsobu, jak se obohatit nebo jak alokovat zdroje, pak bude ztráta zdrojů způsobená inflací ještě větší. Stejně jako vysoká míra inflace podkopává využívání peněz při směně, může hyperinflace vést ke kompletnímu rozpadu tržní ekonomiky. Protože rakušané chápou účinky relativních cen na inflaci, budou mít mnohem lepší a širší přehled o skutečné ceně, jež platíme za inflaci a škodách, které může způsobit. Zaměření hlavního proudu na agregáty zakrývá problémy, o které se jedná nejvíce.
Rozdíly mezi rakouským přístupem a přístupem jiných myšlenkových směrů jsou pěkně ilustrovány v Garrisonově knize Čas a peníze. V této knize rozvíjí Garrison myšlenku toho, co sám nazývá „makroekonomií založenou na kapitálu“, kterou staví do kontrastu s makroekonomií „založenou na práci“ hlavního myšlenkového proudu. Moderní makroekonomie se soustředila na trh práce jako na spojovací článek mezi mikroekonomií a makroekonomickými agregáty, od keynesiánského zaměření na lepkavé mzdy přes Phillipsovu křivku79 srovnávající inflaci s nezaměstnaností, která definovala monetarismus i novoklasickou ekonomii. Oblíbené názory, že inflace může snížit nezaměstnanost, a že nižší nezaměstnanost může nějakým způsobem způsobovat inflaci, jsou postaveny na názorech makroekonomů zastávajících právě teorie založené na práci.
Garrison tyto přístupy stavěl do kontrastu s přístupem rakouských ekonomů založeném na kapitálu. Jak jsme již viděli, heterogenita kapitálu, myšlenka kapitálové struktury zahrnující fáze výroby v čase a nutnost spoléhat se na tržní ceny k provedení peněžní kalkulace za účelem alokace tohoto kapitálu, jsou základy rakouské vize tržního procesu. Kapitálová struktura je také hlavním mechanismem, skrz něž se přenášejí monetární šumy do výkyvů reálných veličin a koordinačních selhání.
Garrison představil čtyřkvadrantovou grafickou strukturu, která poskytla vizuální nástroj pro vysvětlení rakouského přístupu založeného na kapitálu a jeho porovnání s jinými myšlenkovými směry, zejména s Keynesovým přístupem. Integrací „hayekovského trojúhelníku“ (představujícího kapitálovou strukturu) s trhem půjčitelných prostředků a hranicí produkčních možností, která znázorňuje inverzní vztah mezi spotřebou a investicemi, mohl Garrison ukázat, jak zvýšení úspor vyvolává reálný hospodářský růst a jak nadměrná nabídka peněz vyvolává neudržitelný rozmach popsaný v rakouské teorii hospodářského cyklu. Rovněž jasně vyjádřil myšlenku trhů práce „rozčleněných do stádií“, což rakušanům umožnilo rozdělit „jednotný“ trh práce a ukázat, jak by změny ve struktuře kapitálu ovlivnily mzdy v různých stádiích výroby.
Stejný grafový podklad bylo možné použít ke zkoumání toho, jak by fiskální politika mohla ovlivnit kapitálovou strukturu a růst, což rakušané dříve podrobněji nezkoumali. Garrisonovy grafy také umožnily snadno porovnat rakouský přístup s Keynesovým, neboť na nich byl jasně vidět rakouský pohled na strukturu kapitálu, trh půjčitelných prostředků a trade-off mezi spotřebou a investicemi, které vyznačovaly rakouský přístup. Další rakouští odborníci sadu Garrisonových diagramů rozšířili a aplikovali je na různé makroekonomické problémy, včetně deflace.80
V posledním desetiletí se rakouská makroekonomie dostala díky finanční krizi a velké recesi roku 2008 do více centrálních pozic ekonomické diskuse. Během rozmachu na trhu s bydlením někteří rakouští ekonomové upozorňovali, že ekonomika má rysy inflačního boomu v rámci rakouského hospodářského cyklu. Když v letech 2006 a 2007 započal útlum, mnozí rakušané rychle nabídli vysvětlení této situace za pomoci různých verzí teorie hospodářského cyklu. Expanze peněžní zásoby po roce 2001 byla jasně patrná z poklesu nominální a reálné sazby federálních fondů, z nichž ta druhá jmenovaná byla v polovině desetiletí po dobu přibližně dvou let záporná.
Specifickým znakem tohoto konkrétního cyklu byl způsob, jakým se nadbytek úvěrů projevil na trhu s bydlením, a nikoli v komerčních úvěrech, jak by tomu naznačoval kanonický rakouský příběh. Rakušané a další poukazovali na to, že různé vládní regulace uměle zatraktivnily bydlení jak pro prodávající, tak pro kupující hypotečních úvěrů, čímž se tento trh stal hlavním místem koncentrace nadbytečných úvěrů. Domy mají společné rysy s dlouhodobými komerčními kapitálovými investicemi, takže mnohé z těchto rakouských myšlenek lze aplikovat i na bydlení. Rakušané navíc rozšířili Rothbardovu analýzu velké hospodářské krize, aby ukázali, jak špatná politická rozhodnutí v měsících a letech po krachu v roce 2008 prohloubila recesi a zpomalila veškerá úsilí o zotavení ekonomiky.81
Ačkoli se Rakušané obecně stavěli proti rozšiřování pravomocí Fedu a jeho využívání kvantitativního uvolňování, probíhala zdravá debata jak mezi rakušany, tak mezi rakušany a takzvanými „tržními monetaristy“ o krocích Fedu na podzim 2008, v době nejhlubší krize. Tržní monetaristé a většina rakušanů se shodují v tom, že Fed měl povinnost zabránit poklesu peněžní zásoby využitím standardního nástroje Fedu, kterým jsou operace na volném trhu, což historicky již také měl učinit, ale neučinil na počátku 30. let 20. století.
Je lákavé se domnívat, že snížení peněžní zásoby by vyléčilo problém příliš velkého množství peněz, ale jakmile dojde k inflaci a ceny se tomu přizpůsobí, následná deflace by způsobila stejné problémy jako jakákoli jiná měnová deflace bez ohledu na to, zda jí předcházela inflace. Klíčem k dalšímu postupu je udržení měnové rovnováhy. Přestože se v tomto důležitém bodě oba směry shodují, rakušané a „tržní monetaristé“ nadále vedou zdravou a produktivní debatu o detailech toho, kolik toho měl Fed udělat a po jak dlouho.
Mnoho prvků krize a velké recese, které rakouská teorie hospodářského cyklu dokázala vysvětlit, vrátilo tuto teorii zpátky na výslunní jakožto analytický nástroj v rámci makroekonomie.82
Z poměrně jednoduchého příběhu a úzkého zaměření teorie hospodářského cyklu, kterou mezi válkami vytvořili Mises s Hayekem, a kterou v 60. letech 20. století rozpracoval Rothbard, má nyní moderní rakouská ekonomie mnohem bohatší, podrobnější a užitečnější nástroje pro vysvětlení nejen rozmachu a útlumu hospodářského cyklu, ale celé řady dalších makroekonomických jevů. Tento posun vpřed byl učiněn v rámci stále pokračujícího dialogu s makroekonomickým hlavním proudem v naději, že nabídneme lepší analýzy, než poskytují standardní nástroje. V monetární ekonomii a makroekonomii stále existuje mnoho fascinujících jevů, od světa téměř nulových úrokových sazeb až po kryptoměny, jako je Bitcoin, a na všechny z nich je dnes uplatňován rakouský přístup.