Hayekova díla ze 40. a 50. let 20. století byla společně s Lidským jednáním od Misese ekonomy hlavního proudu z velké části dlouho opomíjena. Paradigma obecné rovnováhy ovládlo sféru mikroekonomie a keynesiánství ovládlo sféru makroekonomie. Rakušané v meziválečném období pomalu mizeli nebo opouštěli toto paradigma pro tu či onu větev hlavního proudu.58 Až do roku 1960 udržovali rakouskou tradici při životě pouze Mises na newyorské univerzitě, Hayek v radě pro sociální otázky59 chicagské univerzity a Ludwig Lachmann na witwatersrandské univerzitě v Jihoafrické republice, s pomocí Nadace pro ekonomické vzdělávání60 v New Yorku.
Ale na počátku 60. let se začaly objevovat první známky toho, z čeho mělo v průběhu času vyrůst rakouské obrození, zejména poté, co Misesův doktorandský student Israel Kirzner získal místo na NYU a započal tak ve svém příspěvku k rakouské ekonomii, který pokračoval ještě několik dalších desítek let. Kromě toho se do Misesova semináře na NYU zapojil také Murray Rothbard, který byl v této době také v New Yorku, zatímco dokončoval svůj doktorát na kolumbijské univerzitě. Rothbardovy příspěvky v 60. letech byly důležitou součástí rakouského obrození.
V této kapitole se podívám na to, jak Kirznerovo dílo dalo nový život rakouské teorii tržních procesů, a v příští kapitole se podívám na znovuoživení rakouské makroekonomie, ze které velká část byla pokračováním a zároveň kritickou reakcí na některá Rothbardova díla z 60. let.
V mainstreamové mikroekonomii šedesátých let dominovala obecná teorie rovnováhy – zejména pak model dokonalé konkurence. Tento přístup se již mezi světovými válkami začal stávat součástí obecně přijímané teorie, což vedlo Hayeka k tomu, aby roku 1946 napsal článek „Význam konkurence“.61 V 60. a na počátku 70. let ovlivňoval tento teoretický konsenzus i tvorbu zákonů, včetně způsobů, jakými soudy a agentury typu Federal Trade Commission62 přemýšlely o otázkách konkurence, monopolů a antimonopolních opatření.
Model dokonalé konkurence popisoval podmínky nutné k dosažení optimální alokace zdrojů. Konkrétně představoval názor, že pokud existuje velký počet malých firem, z nichž každá vyrábí zcela identický produkt a bere ceny faktorů jako dané parametry; pokud by tyto firmy měly svobodu vstupu na trh a odchodu z trhu; a pokud by účastníci trhu měli všechny dokonalé a relevantní znalosti, tak by trh alokoval veškeré zboží k jejich nejhodnotnějšímu využití a produkoval by tedy maximální možnou hodnotu. Ani firmy, ani domácnosti by si nemohly jakkoliv přilepšit, aniž by si někdo jiný pohoršil.
Pokud by všude na trhu panovaly podmínky dokonalé konkurence, ekonomika by byla v obecné rovnováze. Vzhledem k vlastnostem optima dokonalé konkurence netrvalo politikům dlouho, aby se pokusili přetvořit skutečný svět takovým způsobem, aby vypadal jako tento model. Výsledkem byl například počet případů akvizic, kdy bylo dokonce i malým firmám zakázáno slučovat se, s odůvodněním, že sloučením by se snížil počet firem a zvětšila jejich velikost, čímž by se snížila „konkurenceschopnost“ trhu.
Ve své přednášce z roku 1946 Hayek poukázal na podstatu problému v modelu dokonalé konkurence: tento model totiž špatně chápe myšlenku konkurence jakožto statický stav věcí, namísto správného pojetí konkurence jako dynamického procesu. Tento proces je podle něj právě tím, skrz co se šíří znalosti.
Klíčovým předpokladem modelu dokonalé konkurence je, že všichni aktéři mají dokonalé znalosti. Hayek, stejně jako tomu bylo v debatě o socialistické kalkulaci a debatě s Keynesem, tvrdil, že takovýto předpoklad už z definice odstranil klíčový problém: „fakta (jsou) objevována jedině skrze proces konkurence.“63 Později dodal, že: „funkcí konkurence je v tomto případě právě naučit nás, kdo nám dobře poslouží.“64 Tvorbou modelu, v němž předpokládáme, že lidé mají všechny informace, které potřebují, ekonomie hlavního proudu vymazala to, co bylo dle rakušanů klíčovou funkcí tržní konkurence.
Jak jsem již zmínil v předchozích kapitolách, trhy nám umožňují překonávat limity našich dílčích a nepředatelných znalostí, a slouží nám k tomu, abychom se učili od ostatních, díky čemuž s nimi také dokážeme lépe koordinovat naše jednání. Popisování dokonalého hypotetického trhu nás může jistým způsobem esteticky přitahovat, ale vůbec nám to nepomáhá k vysvětlení toho, jakým způsobem nám trhy umožňují dosáhnout takové míry koordinace, které jsme schopni, ať už je jakkoli nedokonalá.
Kirzner se do této diskuze naplno zapojil roku 1973, svou knihou Konkurence a podnikání.65 Kirznerova kniha byla metodologickým průvodcem různých modelů konkurence a monopolů, jež ekonomové v historii využívali, a jejich kritická recenze optikou rakouského důrazu na procesy a učení, namísto na rovnovážné stavy. Kirznerovi v těchto modelech zejména chyběli podnikatelé. Zásadním příspěvkem Kirznerovy knihy proto bylo jeho misesovské řešení (podnikatelé) na hayekovský problém (jak nám tržní konkurence pomáhá učit se?), a následné využití tohoto porozumění trhů k ilustraci slabin statických rovnovážných modelů populárních v mainstreamové ekonomii. Stanovením vize podnikání jako součásti tržních procesů a výslovným zasazením této vize do kontextu problémů a myšlení hlavního proudu, se Kirznerova kniha stala dílem, které se nejvíce přičinilo o obrození rakouské ekonomie v pozdních 70. letech a jejího zesilování následujících 40 let.
V Kirznerových dílech je podnikatel aktér, který vidí příležitosti k tomu, jak odstranit vzájemnou nevědomost účastníků trhu. Když se vrátíme k našemu dřívějšímu příkladu, představme si, že se na jedné straně ulice prodávají jablka za 50 korun a na druhé straně ulice se prodávají za 75 korun. Prodejci jablek za 50 korun nevědí o své schopnosti dosáhnout větších zisků, a ti, co nakupují za 75 korun, nevědí o levnějších jablcích na druhé straně ulice.
Podnikání je pro Kirznera jednáním, při kterém člověk takové příležitosti vyhlíží. Kvůli své nevědomosti lidé na obou stranách ulice mohli velmi dobře dosahovat maximálního užitku a zisků, v rámci svého vnímání dostupných příležitostí. V rámci svého vnímaného rámce prostředků a cílů dělali to nejlepší, co mohli. A až do momentu jistého uvědomění i podnikatel funguje ve stejném rámci prostředků a cílů. Když si ale podnikatel uvědomí jejich vzájemnou nevědomost a uvidí příležitost k zisku, například tím, že nakoupí jablka na jedné straně ulice za 60 korun, a prodá je na druhé straně za 70 korun, nabyde nové vnímání příslušných prostředků a cílů.
Když tedy podnikatel zareaguje na tuto změnu ve svém vnímání, tak prodejci jablek na obou stranách mohou zjistit, že jejich dosavadní vnímání bylo mylné. Všechny strany naprosto ignorovaly příležitost mít se lépe a zlepšit koordinaci jejich jednání, až do té doby, než si toho všiml podnikatel.
Pro Kirznera je toto podnikatelské jednání samotnou podstatou konkurence. Když náš podnikatel nabídne za jablka více než ostatní, tedy 60 korun, zapojuje se do konkurenčního chování, stejně, jako když na druhé straně ulice prodává jablka pod běžnou cenou 75 korun jen za 60 korun. Dle Kirznera konkurence je podnikatelská a podnikání je konkurenční. Pohledem rakouských ekonomů je to, co konkurence a podnikání dělají, právě snižování „naprosté nevědomosti“ účastníků trhu. Tato naprostá nevědomost se odlišuje od jiných forem nevědomosti tím, že ani nevíme, co je to, co nevíme.
Kirzner tedy rozlišuje mezi „hledáním“ a „objevováním“.66 Když něco hledáme, víme, co je to, co hledáme, a tím začíná metodický proces hledání. Hledání podléhá maximalizačním úvahám: v určitém okamžiku mohou být náklady na hledání tak vysoké, že pokračovat v dalším hledání je pro nás nežádoucí. Když hledáme, přijímáme určitý rámec prostředků a cílů jako daný a snažíme se v rámci něj maximalizovat. Například: „jak zjistím adresu svého přítele v Clevelandu?“
Akt hledání je samozřejmě součástí trhu, ale není to ta samá věc jako objevování, které spočívá v odstraňování naprosté nevědomosti. Dejme tomu, že během toho, co hledám adresu svého přítele, zjistím, že se do Clevelandu přestěhoval další z mých přátel, aniž bych o tom věděl. Nemohl jsem ani hledat novou adresu tohoto přítele, protože jsem nevěděl, že ji neznám. Tento akt objevování, který zavrhuje uvědomění, že jsem si nebyl vědom vlastní nevědomosti, je charakteristický pro podnikání. Naši prodavači jablek nevěděli, že správně nevnímali příležitosti, které před nimi ležely. Když si jich podnikatel všiml, učinil objev a jeho následná činnost upozorní na tyto nové příležitosti i další účastníky trhu.
Toto je ten proces učení, který identifikoval Hayek roku 1937 v článku „Ekonomie a znalosti“ a podobně je tomu i v Misesových dílech, zejména v Lidském jednání, kde podnikatel hraje ústřední roli, protože právě jeho ostražitost podněcuje proces učení a zpřístupňuje výsledné znalosti ostatním. Slovy, které použil Hayek v pozdějším článku, je soutěž „objevovací proces“.67 Podnikatelská činnost je způsobem, kterým překonáváme naši vzájemnou nevědomost, a zároveň představuje proces, kterým se pohybují ceny, aby co nejlépe sloužily jako náhražky našich neustále se měnících znalostí.
Kirzner se soustředil především na vysvětlení jedné specifické otázky ekonomické teorie: jak je možné, že se ekonomiky mohou přesunout ze stavu naprosté nevědomosti do stavu s vyšší mírou koordinace. Svým způsobem se vlastně pokoušel vysvětlit, jakým způsobem funguje neviditelné ruka, nebo řečeno jazykem jeho současníků, jak je možné, že ekonomiky směřují k rovnováze.
Kirznerův pohled můžeme také spojit s naší dřívější diskusí o kapitálu a kalkulaci. Jakmile podnikatelé začnou vnímat příležitost, musí shromáždit dostatek zdrojů k jejímu využití, což znamená získávání komplementárních kapitálových statků (včetně „lidského kapitálu“) a vytvoření strategického plánu s rozpočtem na základě stávajících tržních cen. Podnikatelův plán je podroben tržnímu testu, ve kterém je následný zisk či ztráta informačním prostředkem, který podnikatele informuje o přesnosti jeho vnímání. Poté se podnikatel zapojuje do dalšího kola vnímání příležitostí, plánování a sestavování rozpočtu, a tím se celý proces opakuje.
Toto je dynamika tržního procesu, řízena podnikatelským vnímáním toho, co spotřebitelé chtějí, a jak to nejlépe vyrobit. Podnikatelé v tomto ohledu připomínají vědce, kteří navrhují hypotézu ve formě rozpočtu a strategického plánu, a následně ji testují ve světě plném nejistoty vůči přáním spotřebitelů, přičemž měřítkem úspěchu je právě zisk a ztráta.
Tento pohled na konkurenci a podnikání je velmi odlišný od modelů dokonalé rovnováhy hlavního proudu, a také od oboru organizace odvětví obecně. Různé modely užívané mainstreamovými ekonomy se snaží ukázat, jaké důsledky v rámci společenského blahobytu budou mít jednotlivé typy tržních struktur.
Jak již bylo uvedeno, model dokonalé konkurence přináší optimalitu a jakákoliv odchylka od tohoto modelu sníží celkové zisky výrobců a spotřebitelů. Monopolní síla je v mainstreamu definována jako selhání kteréhokoliv z předpokladů dokonalé konkurence, zejména pak předpokladu o velikosti firem, jejich vlivu na ceny a stejnorodosti jejich produktů. Větší firmy, firmy, jež mají vliv na ceny a firmy, které se svými produkty odlišují, všechny narušují „dokonalost“ dokonalé konkurence.
Výsledkem tohoto přístupu bylo nejen to, že veškeré odchylky od dokonalé konkurence byly označeny za „selhání trhu“, ale také to, že si ekonomové myslí, že mohou vědět, jaká „by měla“ být ideální struktura nějakého tržního odvětví. Tento názor stále ovlivňuje federální regulaci a antimonopolní legislativu až do dnešního dne.68
Rakušané s tímto modelem mají problém, jelikož podle nich trpí předstíráním znalostí. Nikdo nemůže vědět, jaká je „správná“ struktura jakéhokoliv průmyslového odvětví. Nemůžeme dopředu vědět, kolik firem by mělo soutěžit, ani jak velké nebo malé by tyto firmy měly být. Zjišťování těchto informací je přesně ten druh činnosti, kterou vykonává svobodný trh s konkurencí a podnikateli.
Například při slučování dvou firem dochází k testování podnikatelské hypotézy, že větší firma bude úspěšnější ve vytváření hodnoty a zisku než dvě malé firmy. Jediným testem této hypotézy je právě test zisku nebo ztráty na skutečném trhu. Ani ekonomové, ani soudci, ani byrokraté nemají znalosti nezbytné k tomu, aby věděli, jaká je ideální struktura trhu, a neexistuje ani důvod, proč se domnívat, že jakékoli odchylky od výsledků dokonale konkurenčního modelu jsou „selháním“, ať už selhání definujeme jakkoli. Firmy využívají mnoho různých druhů konkurenčních strategií k tomu, aby profitovaly skrze poskytování lepších služeb spotřebitelům.
Rakouští ekonomové se naproti tomu mnohem více zajímají o to, jaký druh institucionálního rámce nejlépe umožňuje, aby proces podnikatelského objevování sloužil spotřebitelům. Rakušané nepředstírají, že by věděli, jaká struktura trhu tento cíl uskuteční; ale spíše chtějí podnikatelům umožnit, aby na tuto strukturu přišli prostřednictvím rivalitní konkurence. Na konkurenčním trhu poskytují ceny, společně s dalšími signály, podnikatelům incentivy a znalosti potřebné k tomu, aby mohli lépe předvídat, co spotřebitelé chtějí, a aby objevili, zda jsou jejich vyhlídky do budoucnosti správné.
Všimněme si, jaké důsledky plynou z našeho chápání monopolu. Namísto toho, aby rakušané pohlíželi na deviace od dokonale konkurenčního ideálu (například firma ovlivňující ceny, její velikost nebo rozdílnost produktů) jako na důkaz monopolu, vidí rakušané v těchto odchylkách způsob, jakým se firmy zapojují do konkurenční soutěže. Jak již bylo uvedeno výše, sloučení firem je také konkurenčním manévrem, stejně tak jako různé způsoby, kterými si firmy pohrávají se svými produkty, aby je odlišily od podobných produktů vyráběných jinými firmami. Přidání fotoaparátu k mobilnímu telefonu nebylo monopolní chování – byla to forma konkurenční soutěže, která nabídla spotřebitelům produkt s potenciálně větší hodnotou. Automobily s parkovací kamerou jsou dalším příkladem konkurence odlišením. Tohle všechno jsou pokusy o to, ve stavu neznalosti a nejistoty odhalit, jakých produktů si spotřebitelé cení a jak nejlépe toto zboží vyrobit, a to vše prostřednictvím konkurenčního jednání podnikatelů.
Skutečný monopol je naprosto rozdílný. Nastává, když současným nebo potenciálním podnikatelům zabraňují v uplatnění jejich podnikatelského úsudku právní překážky. Asi nejzřetelnějším příkladem tohoto jevu jsou situace, v nichž firmy potřebují vlastnit státní licenci k tomu, aby mohly poskytovat určité zboží či službu, jako je tomu v mnoha městech u taxikářů, což podnikatelům, jako jsou řidiči Uberu a Lyftu, znemožňuje zapojit se s nimi do konkurenční soutěže. Právní překážky ve vstupu (a výstupu) do odvětví tlumí proces objevování na trhu tím, že brání podnikatelům, kteří vnímají nové možnosti, ať už pro konkurenci velmi blízkému produktu nebo pro způsob, jak poskytnout mírně odlišnou verzi současného produktu, aby své vnímání proměnili v jednání. Firmy s ochranou před touto konkurencí budou produkovat méně a/nebo nižší kvalitu, přičemž budou mít možnost účtovat si vyšší ceny, přesně jak předvídá model dokonalé konkurence.
Ale skutečná moc monopolů tkví v ochraně před novými myšlenkami druhých. Skutečnou konkurenci můžeme nazvat „inovací bez povolení“, jelikož konkurenční trhy slouží jako testovací pole pro soupeřící představy o tom, jak nejlépe sloužit spotřebitelům.69 Pro rakušany je podstatou politických opatření hospodářské soutěže to, aby proces objevování na trhu mohl fungovat bez překážek, ať už jimi jsou právně vymahatelné vstupní bariéry nebo jiné formy ochrany pro současné subjekty, přičemž po těchto překážkách často volají stávající firmy samotné. Svoboda vstupu na trh a rovné podmínky pro všechny konkurenty zajistí, že podnikatelské usilování o zisk vede k ekonomické koordinaci a největší hodnotě pro spotřebitele.