Zatímco byl zapojen jak v debatě o socialistické kalkulaci, tak v debatě s Keynesem, Hayek se snažil pochopit, jak je možné, že jeho kolegové z ekonomické profese mohli dojít k tak rozdílným závěrům o tom, jak fungují trhy, ale také o samotné povaze ekonomie jako vědy.48
Pro Misese i Hayeka musel jakýkoli správný přístup k ekonomii začínat u popisu vnímání a přesvědčení ekonomických aktérů, což znamenalo, že ekonomie nemohla vytvářet modely, které by měly silné předpoklady o tom, co tito aktéři vědí. Jejich přístup také považoval za stěžejní pro ekonomii pochopení toho, jak trhy společně s dalšími institucemi umožňují lidem učit se jeden od druhého navzdory skutečnosti, že znalosti závisí na kontextu, těžko se předávají a bývají rozptýlené.
Jak již bylo uvedeno na konci 6. kapitoly, na Hayekovu tvorbu mezi polovinou 30. let a počátkem 50. let můžeme pohlížet jako na snahu pochopit, proč si veřejnost myslela, že obě tyto debaty prohrál. Díky tomu byl Hayek veden k přehodnocení role znalostí v tržní ekonomice a toho, jak ekonomové vnímají trh. Přesněji řečeno začal tím, že se pokusil o znovuvyjádření funkce cen a byl také nucen jasněji formovat, co je úkolem ekonomické nauky.
Během období, ve kterém se Hayek účastnil těchto debat, prošla ekonomie několika zásadními změnami. Tyto změny znamenaly, že pro Hayeka bylo o to těžší předat druhým některé podstatné rakouské poznatky, které odvodil z děl Mengera, Misese a ostatních. Obecenstvo bylo tvořeno novou skupinou ekonomů, kteří byli vyškoleni k tomu, aby viděli tuto disciplínu zcela odlišným způsobem. Hayek jim tedy musel nabídnout jinou formulaci rakouského úhlu pohledu, která by, jak doufal, dokázala být více efektivní v předávání poznatků, vzhledem ke změnám ve směřování ekonomie.
Hayek již zkraje označil za hlavní problém to, jakým způsobem zaujmul v ekonomické nauce ústřední postavení koncept rovnovážných stavů. Zatímco se rakušané již od Mengera zaměřovali především na tržní procesy a dynamické vlastnosti trhu, ekonomická profese ve 20. a 30. letech zúžila svůj pohled úkolu ekonomie na popis vlastností rovnovážných bodů. Cílem již nebylo vysvětlit, jakými způsoby ekonomiky reagují na změny, ale spíše to, jestli konkrétní rovnovážné stavy – zejména ty s vlastnostmi optimality – jsou možné a stabilní, a také zjistit, jakými způsoby by exogenní změna mohla vést k novému rovnovážnému stavu. Tato cvičení ve „statické analýze“ jsou v protikladu s procesně zaměřenou dynamikou rakouského přístupu.
V roce 1937 se Hayek pokusil objasnit podmínky nezbytné pro ekonomické rovnováhy a jejich implikace pro ekonomickou analýzu. Ve svém článku „Ekonomie a znalosti“ Hayek definoval rovnovážný stav z hlediska znalostí ekonomických aktérů. To, co pro ekonomiku znamená být v rovnováze, je tedy podle něj to, že:
předjímání různých členů společnosti jsou ve zvláštním smyslu správná. Správná v tom smyslu, že plán každého je založen na očekávání pouze těch jednání ostatních lidí, která tito lidé zamýšlí provést, a že všechny tyto plány jsou založeny na stejném očekávaném souboru externích skutečností, takže za určitých podmínek nebude mít nikdo důvod měnit své plány.49
Jinak řečeno, správná očekávání nejsou „předpokladem“ pro rovnovážný stav, ale spíše „definiční vlastností rovnovážného stavu“. S tímto pohledem na rovnovážný stav byl Hayek schopen usadit znalosti do popředí toho, jak správně pochopit úkol ekonomické nauky. Pokud má být rovnováha středobodem celé disciplíny, pak ekonomové nesmí brát znalosti na lehkou váhu. A pokud je rovnováha definována jako „správná očekávání“ a chceme-li také aby byla užitečná pro zkoumání skutečného světa, hlavní otázkou se stává, jak je pro člověka možné, aby získal správná očekávání vnějších faktů a plánů všech ostatních. V popředí ekonomické nauky najednou vyvstávají otázky o tom, jak se získávají a užívají znalosti.
Později ve stejném článku Hayek píše, že poučce o trzích směřujících k rovnováze, bychom měli rozumět tak:
že by se za určitých podmínek znalosti a úmysly různých členů společnosti měly více a více shodovat, neboli řečeno méně obecně a více konkrétněji, že očekávání lidí a zejména pak podnikatelů se budou postupně stávat stále správnějšími.50
Tímto tvrzením Hayek implikuje, že při zkoumání efektivity trhů, nebo jakéhokoli jiného souboru ekonomických institucí, bychom měli zkoumat, jak dobře umožňují lidem učit se jeden od druhého. Pokud máme empiricky potvrzeno, že trhy inklinují k rovnovážnému stavu, musí to být tím, že nějaký tržní prvek umožňuje lidem dozvídat se, co ostatní lidé chtějí a jak moc si cení různých věcí, tak, aby jejich očekávání mohla být stále správnější. Otázkou tedy je, zda k tomuto skutečně dochází, jak se to děje, a jaké druhy institucí to mohou nejlépe zajistit.
Hayekovy definitivní odpovědi na tyto otázky přišly o několik let později, v roce 1945. Ve svém nejspíše nejznámějším článku a jednom z nejcitovanějších článků v historii ekonomie vůbec, s názvem „Využití znalostí ve společnosti“, Hayek obhajoval názor, že to, co umožňuje lidem učit se jeden od druhého v tržním prostředí, je právě cenový systém.51 Ceny vyjadřují skryté znalosti účastníků trhu, a tím umožňují lidem navzájem lépe koordinovat svá očekávání a jednání. Hayek koncipoval problematiku společenského řádu jako otázku překonávání dělby znalostí, která je velmi podobná dělbě práce, jež byla vždy ústřední pro pochopení trhu.
Dále také říkal, že klíčovou otázkou je, jaký ekonomický systém, nebo přesněji řečeno, zda decentralizované plánování s tržní konkurencí nebo centralizované plánování socialistů, bude schopno mít „úplnější využití existujících znalostí.“52 Pokračoval objasněním, že dotyčné znalosti nejsou pouze toho druhu, jež lze vyjádřit slovy nebo čísly, ale také „znalosti zvláštních okolností prostoru a času“, které „ani nelze zprostředkovat nějaké centrální autoritě ve statistické formě“.53
Systém cen nám umožňuje sdílet tyto informace pomocí způsobu, jakým se ceny mění, když se aktéři rozhodují, zda koupit či prodat, nebo nekoupit či neprodat. Přesněji řečeno, ceny slouží jako „náhražky“ znalostí. Ve skutečnosti nám nesdělují žádné informace, ale umožňují nám jednat, jako bychom tyto informace měli – znalosti miliard lidí zúčastněných na světových trzích, které nelze vyjádřit slovy. Nikdo neví všechno, ale cenový systém nám umožňuje, aby se naše zorná pole překrývala takovým způsobem, který zpřístupňuje znalosti tomu, aby je mohli využít i ostatní. Hayek nám v tomto článku také připomíná, že aby ceny vykonávaly tuto funkci co nejlépe dokáží, nemohou být příliš rigidní.
Například cenové stropy nebo dolní limity oslabují přesnost tržního signálu vysílaného cenami, protože brání cenám v reakci na změny ve znalostech na obou stranách trhu. Podobně je tomu v případě, když jsou ceny příliš vrtkavé, v důsledku pokřivení nesprávnými opatřeními. Ceny se stávají radiovým signálem překrytým šumem. Aktéři pak nevědí, které změny jsou skutečné a které vznikly uměle v důsledku všemožných opatření.
Nejlepším příkladem opatření, které zhoršuje potíže při určování, co jednotlivé změny cen znamenají, a tím pádem komplikuje pro podnikatele i spotřebitele koordinaci očekávání, je nejspíše inflace. Vzpomeňte si na naši diskuzi o rakouské teorii hospodářského cyklu v 7. kapitole: inflace sráží úrokovou sazbu pod sazbu přirozenou, což je perfektní příklad toho, jak mohou ceny poskytovat pokřivený signál v důsledku nesprávných opatření. Chyby, představující hospodářský boom, jsou důsledkem toho, že ceny nemohou svobodně poskytovat pravdivé informace.
Na Hayekovo tvrzení, že ceny slouží jako náhražky znalostí, můžeme nahlížet jako na líc Misesových textů o peněžní kalkulaci, o kterých jsme hovořili v 5. kapitole.54 Zatímco Hayek se soustředil na roli, kterou hrají ceny při zpřístupňování znalostí většímu počtu lidí, Misesovy texty o peněžní kalkulaci zdůrazňovaly roli, kterou ceny hrají při rozhodování jednotlivých aktérů snažících se zorientovat v nejistém světě. Jinak řečeno, Misesovy texty se zabývají první částí definice spontánního řádu, tedy „výsledky lidského jednání“, a Hayek se zabýval druhou částí, „nikoli však lidského záměru“. V pojmech, které občas využívají rakušané, Mises následoval praxeologický přístup tím, že ukazoval, jakým způsobem napomáhají ceny racionálnímu jednání jednotlivce, zatímco Hayek se věnoval katalaxii (neboli nezamýšlenému řádu vytvořeném směnou), která se vynořila právě díky cenám.
Hlavním bodem je to, že tyto dva přístupy k pohledu na ceny a znalosti jsou součástí jednoho procesu. Hayekovy práce o znalostech z tohoto období toho neříkaly moc o podnikání, peněžní kalkulaci, ani roli zisku a ztráty. Na druhé straně Misesovy práce o peněžní kalkulaci v debatě o socialistické kalkulaci a později také v Lidském jednání toho moc neřekly o Hayekových argumentech (i když byly zmíněny).
Každý z nich měl své vlastní rétorické zaměření, do značné míry řízené publikem, ke kterému promlouvali v různých souvislostech. Společně však nabízejí souvislé pochopení způsobu, jakým ceny navádějí chování jednotlivých aktérů tím, že zpřístupňují naše (často soukromé) znalosti ostatním skrze ceny a tržní signály zisku/ztráty. Ceny informují naše jednání předem, a zisky nebo ztráty (jež jsou důsledky vzniku nového souboru cen na trhu) nám říkají, zda naše rozhodnutí vytvořila hodnotu. Tyto údaje o zisku a ztrátě, společně s novým souborem cen, který je vytvořil, nás informují o dalším kole rozhodování.
Sjednocení Misese a Hayeka tímto způsobem tvoří jádro rakouského chápání mikroekonomických procesů a pomáhá nám pochopit, proč různé formy socialismu a vládního plánování obecně nemohou nikdy nahradit či překonat schopnost tržních cen využívat rozptýlených, kontextuálních, a často tacitních znalostí k tomu, aby pronikly do ekonomického rozhodování. Tržní ceny nám pomáhají překonat „problém znalostí“ tak, jako žádný jiný nástroj. Jsou nezbytnou, i když nikoli dostatečnou, podmínkou ekonomického pokroku.
Zatímco Hayek přehodnocoval podstatu ekonomie, přehodnocoval také její místo ve struktuře znalostí. Myslel si, že socialisté a keynesiánci špatně pochopili, jak trhy fungují, ale také dospěl k názoru, že tak učinili zejména proto, že špatně pochopili podstatu a úkol ekonomie jakožto společenské vědy. Na konci čtyřicátých let se Hayek snažil obhájit ekonomický subjektivismus v řadě esejí, které se později roku 1952 staly samostatnou knihou Kontrarevoluce vědy.55
Hlavní podstatou jeho polemiky bylo, že věda o lidském jednání nemůže s lidmi zacházet stejným způsobem, jako zacházejí přírodní vědy s objekty fyzického světa. Lidé jednají účelově, na základě svého vnímání reality. Nemůžeme doopravdy pochopit chování člověka jen pomocí mapování jeho fyzického pohybu. Pro pochopení lidských rozhodnutí musíme nejdříve pochopit, co jednotlivé předměty pro lidi znamenají. To by vyžadovalo, aby na začátku každé společenské vědy stálo pochopení samotných aktérů. Ekonomie, stejně jako všechny ostatní společenské vědy, musí začínat zevnitř a pracovat směrem ven. To, jakým způsobem lidé vnímají svět, a jak tyto vjemy vedou lidské jednání, je podle Hayeka jádrem ekonomie: „co se týče lidské činnosti, věci jsou tím, co si jednající člověk myslí, že jsou.”56 Předmět se nestává nástrojem nebo penězi nebo obecně cenným díky svým fyzickým vlastnostem, ale díky účelům, ke kterým lidé věří, že mohou tento předmět použít.
„Data“, z nichž vychází ekonomická teorie, jsou tedy nápady, myšlenky a vjemy, jež vlastní aktéři. Tato „data“ nejsou dány nikomu jakožto úplný celek, a úkolem ekonomie je tedy vysvětlil, jak jednání založené na subjektivním vnímání vytváří schémata uspořádaných, avšak nezamýšlených, důsledků ve společenském světě. Hayek nabízí silnou obhajobu dlouhotrvajícího rakouského subjektivismu a výslovně poukazuje na Misesovo dílo, jako příklad takovéhoto přístupu.
Selháním ekonomie Hayekovy doby – a pravděpodobně také ekonomie dnešní doby – je nesprávný pokus o aplikování metod přírodních věd, které jsou vhodné pro zkoumání předmětů, jež nevnímají a nerozhodují se, do společenských věd, kde jsou vnímání, význam a záměr z hlediska předmětu studia nezbytné.
Hayek argumentoval, abychom v ekonomii a sociálních vědách využívali toho, co nazval „kompozitivní“ metodou, raději než řešení pro deterministické rovnováhy.57 Slovem „kompozitivní” měl Hayek na mysli to, že bychom měli začít s jednoduchými jevy individuální volby a vybudovat na nich následné vysvětlení komplexních společenských jevů.
Ekonomie není o „vysvětlování“ rozhodnutí jednotlivce, to je úkolem psychologie. Spíše jde o vysvětlení způsobu, jakým se z individuálních voleb neplánovaně vynořují uspořádané vzorce výsledků. Jak jsme již poznamenali dříve, Mises ve svém Lidském jednání poukazuje na Mengerovu teorii původu peněz jako archetyp toho, co Hayek nazývá kompozitivním přístupem k ekonomii. Práce Misese i Hayeka spočívala v tom, že ukazovali, jak subjektivistický přístup k ekonomii může také vytvářet objektivní znalosti o zákonech, kterými probíhá sociální interakce, a o důsledcích ignorování těchto zákonů.
Chápání ekonomie jako koordinačního problému znamená, že jejím úkolem je vysvětlit, jak mohou lidé se subjektivními dílčími znalostmi a očekáváním i přesto koordinovat své znalosti a očekávání s druhými skrz tržní instituce, zejména ceny. Kompozitivní metoda umožňuje rakušanům zaměřit se na proces, kterým se tato (často neúplná) koordinace odehrává, spíše, než aby do detailu popisovali vlastnosti úplné a kompletní koordinace v rovnovážném stavu.
Mylnou domněnkou je, že popisování překrásných rovnovážných stavů pomocí prestižních metod přírodních věd, může vysvětlit, jak fungují reálné trhy, a mylným přesvědčením je také, že identifikování podmínek, které vytvořily rovnovážný stav, je správnou ekonomickou metodou. Raději než ukazovat to, jak se řád se správnými pravidly a institucemi vynořuje spontánně, se ekonomové vydali nesprávnou cestou, která je učinila náchylnými k chybám socialismu a keynesiánství. Hayekovy práce o znalostech, cenách a subjektivismu byly zásadní pro znovuzrození rakouské ekonomie v následujících desetiletích.