Zatímco Hayek vedl diskuzi se socialisty, byl také zapojen do neméně důležité debaty s britským ekonomem jménem John Maynard Keynes. Hayek a další stavěli na raných dílech Misese o hospodářských cyklech, a začátkem 30. let vyvinuli ucelenější teorii konjunktur a recesí, která se stala jednou z dominantních teorií v ekonomii.32
Keynes nabídl světu velmi odlišnou vizi „makroekonomie“. Jeho vysvětlení, proč nás postihují recese a co s nimi dělat, nakonec zvítězilo a ovládlo obor ekonomie na celá desetiletí. Podobně jako v debatě o socialistické kalkulaci, bylo na Hayeka v debatě s Keynesem bezprostředně nahlíženo jako na poraženého. Pozdější výzkum potvrdil některou Hayekovu kritiku Keynese, i přesto však konečný verdikt ekonomické profese ohledně rakouské teorie hospodářského cyklu není ani zdaleka tak pozitivní, jako její pohled na rakouský postoj k ekonomickému plánování. Rakouští ekonomové i nadále prosazují své velmi odlišné chápání makroekonomie. Rakouský pohled na makroekonomii je založen na úplně stejných prvcích rakouského přístupu, které jsme zdůrazňovali v předešlých kapitolách.
Základy rakouské teorie hospodářského cyklu, která je také známá jako Mises-Hayekova teorie hospodářského cyklu, byly poprvé nastíněny v Misesově knize Teorie peněz a úvěru z roku 1912. V této knize čerpal Mises z měnové teorie v britské tradici, kterou zkombinoval s teorií kapitálu svých rakouských předchůdců a myšlenkami švédského ekonoma Knuta Wicksella o úloze úrokové sazby.
Hospodářský cyklus začíná inflací, kterou Mises chápal jakožto zásobu peněz převyšující poptávku po držení peněz při aktuální cenové hladině. Ve své knize Teorie peněz a úvěru Mises představil přístup k poptávce po penězích na základě hotovostní rovnováhy a tvrdil, že poptávka po penězích je ve skutečnosti poptávkou po držení určitého množství skutečné kupní síly. Důležité je to, co se dá za peníze koupit. Pokud by bankovní systém vytvořil více peněz, než je hladina kupní síly, kterou si lidé přejí držet, přebytek by lidé utratili a tím by zvýšili ceny; tento nárůst cen by byl viditelnou manifestací nadměrné nabídky peněz.
Inflační epizody ale nezpůsobí pouze nárůst cen. Mises vysvětlil, jak inflační expanze peněžní zásoby povede k neudržitelnému ekonomickému růstu, po kterém následuje recese. Konkrétně tvrdil, že nadměrná zásoba peněz, ať už je vytvořena centrální bankou nebo špatně navrženým systémem soukromého bankovnictví, by vedla jednotlivé banky ke snížení tržní úrokové sazby (tj. sazby, kterou je dlužník povinen platit) pod to, co Wicksell nazývá přirozenou úrokovou sazbou, což je sazba, která odráží skutečné časové preference účastníků trhu.33
Výzvou pro bankovní systém je, že dlužníci a věřitelé nemohou přímo obchodovat s časem, ale místo toho musí obchodovat s časem ve formě peněz. Půjčka představuje pohyb bohatství v čase, pro dlužníka z budoucnosti do přítomnosti a pro věřitele ze současnosti do budoucnosti. Rakušané chápou úrokovou sazbu jako odraz těchto časových preferencí: tedy to, jakou mírou preferujeme přítomnost ve srovnání s budoucností, pokud všechny ostatní parametry zůstávají stejné, určuje naši časovou preferenci, a naše časové preference pak určují přirozenou úrokovou sazbu.
Tržní úroková sazba je průnikem nabídky úvěrů (shromážděných prostřednictvím soukromých úspor) a poptávky po těchto úvěrech (od dlužníků na jejich investice). Pokud bankovní systém funguje správně, pak je tržní úroková sazba, kterou si banky účtují, spolehlivým odrazem časových preferencí věřitelů a dlužníků. Jinými slovy, úroková sazba, kterou výrobci platí, aby si zapůjčili peněžní prostředky na zahájení výrobních procesů, je v souladu s ochotou spotřebitelů obětovat současnou spotřebu, aby získali vyšší budoucí spotřebu.
Mises tvrdil, že během období inflace jsou banky schopny půjčovat více a nalákají tak nové dlužníky tím, že jim mohou nabídnout nižší úrokové sazby.34 V moderních systémech centrálního bankovnictví dochází k expanzi peněžní zásoby tehdy, když centrální banka skupuje dluhopisy vydané vládou, buď přímo od bank, nebo od jiných držitelů dluhopisů.35 V obou případech finanční prostředky, které centrální banka vytvoří k zaplacení těchto dluhopisů, skončí v bankách, kde slouží jako nové peněžní rezervy, z nichž lze nyní většinu půjčit novým dlužníkům, pokud jim banky nabídnou o něco nižší úrokovou sazbu. Když tito dlužníci utratí propůjčené finance, tak se zvýší ceny v celé ekonomice, v důsledku růstu úvěrů.
Nižší tržní sazby, které banky nabízejí, také vytvářejí dojem, že se časové preference lidí změnily a vypadá to, jako by lidé více šetřili a byli ochotnější čekat na budoucí produkci. Firmy, které si vypůjčily nové peněžní prostředky, si tento signál interpretují jako indikátor, že mohou více investovat do raných fází výroby, čímž se prodlouží doba do koncové výroby spotřebovatelného výstupu, ale ve výsledku také vznikne větší množství tohoto výstupu. Nižší úroková sazba znamená to, že pokud nedojde ke změně jiných faktorů, dlouhodobé projekty jsou nyní více ziskové. Ochota veřejnosti čekat déle za účelem této větší produkce se ale ve skutečnosti vůbec nezměnila. Výsledkem je tedy nesoulad mezi očekáváním výrobců a preferencemi spotřebitelů. Tato mezičasová dyskoordinace je jádrem rakouské teorie hospodářského cyklu a také důvod, proč rakušané považují fázi inflačního ekonomického boomu za neudržitelnou.
Když firmy využívají nově vypůjčené prostředky například na výzkum a vývoj nebo dobývání nerostných surovin, zvyšuje se také nábor zaměstnanců v těchto odvětvích, což vede k růstu mezd a cen komplementárních kapitálových statků.
Tyto události představují expanzivní část hospodářského cyklu (nebo také „boom“). Mises společně s Hayekem věděli, že ekonomický boom nepřiměřeně ovlivňoval tyto druhy kapitálových statků, a věděli také, že každá dobrá teorie hospodářského cyklu musí tento jev vysvětlit. Expanze pokračuje tak dlouho, dokud pokračuje přebytek nabídky peněz, a to dokonce rostoucím tempem. Nakonec se musí stát jedna ze dvou věcí: buď se zastaví inflace, což povede k propadové části hospodářského cyklu (tzv. „bust“), nebo bude inflace i nadále prudce stoupat, což povede k jevu, který Mises nazval „závěrečnou fází rozmachu”, neboli kompletnímu kolapsu měnového systému v důsledku nadměrné inflace.36
V prvním z těchto případů je nárůst v cenách raných výrobních faktorů společně s neočekávaně vysokou poptávkou spotřebitelů po spotřebních statcích (vyplývajících z pokřivených úrokových sazeb) signálem, který nakonec vede výrobce k tomu, aby si uvědomili, že jejich zpola dokončené výrobní procesy již nejsou ziskové. Začnou od těchto projektů upouštět, zbavovat se zahálejícího kapitálu a propouštět zaměstnance. Boom se promění v bust, a začíná recese.
Důležitým poznatkem této teorie je, že problém vzniká již během hospodářské expanze, a recese je nezbytným nápravným procesem. Recese pouze vynáší na povrch chyby, ke kterým došlo během období boomu (kterým rakušané říkají „malinvestice“), a zahajuje proces realokace zdrojů k užitečnějšímu využití.
Analogií k tomuto procesu je kocovina po vypití nadměrného množství alkoholu. Když se druhý den probudíte a je vám špatně, není to proto, že jste udělali nějaké špatné rozhodnutí toho rána; ale spíše je to výsledek špatných rozhodnutí, která jste udělali předchozího večera. To, že se vaše tělo cítí špatně, je způsob, jakým se napravují škodlivé účinky alkoholu. Cítíte se špatně, ale tento pocit je vlastně důkazem, že se váš stav zlepšuje, protože vaše tělo odstraňuje toxické látky. Pro rakouské chápání hospodářského cyklu z toho tedy vyplývá, že správnou politikou během recese je nechat ekonomiku, aby se sama uzdravila a poslední věcí, kterou by měly vlády dělat, je pokusit se o vytvoření nové inflace k nápravě recese. Tato „náprava“ by pouze znovu přispěla k tomu samému původnímu problému.
Když Mises s Hayekem během 20. let tuto teorii vyvíjeli, byla přijata velkým množstvím ekonomů a byla jednou z dominantních teorií, které v dané době cílily na vysvětlení hospodářských cyklů. Zatímco rakouská teorie kladla důraz na významnou roli signálu úrokových sazeb, který vzniká ve zdravém bankovním systému s úsporami vedoucími k akumulaci kapitálu a růstu výroby, nejrozšířenější konkurenční teorie kladly důraz na spotřebu a výdaje jakožto klíče k ekonomickému zdraví.
Ve své knize z roku 1930, zvané Pojednání o penězích, Keynes některé z těchto myšlenek systematizoval a také je spojil s myšlenkami Wicksella takovým způsobem, který se částečně překrýval i s rakouskou teorií.37 Hayek na tuto knihu napsal dlouhou dvoudílnou recenzi, která vyšla v žurnálu Economica, jednom z největších ekonomických časopisů.38 Jeho recenze byla kritická, i když v určitých ohledech také smířlivá, a zaměřovala se primárně na způsob, jakým Keynesovo využití agregátů k modelování klíčových vztahů mezi spořením, investicemi, zaměstnaností a výstupy produkce, skrývá řadu důležitých problémů.
Hayek zejména tvrdil, že Keynesova kniha přehlíží procesy mikroekonomické samoregulace, které jsou nutné ke správnému pochopení ekonomických fluktuací a zároveň charakterizují rakouskou teorii. Tento bod je obzvláště významný v kontextu pochopení role kapitálu a samoregulace mezi různými fázemi výroby, tak, jak je popsali Mises s Hayekem. Keynesova kniha ve snaze vyvinout agregační „makroekonomii“ přehlédla vztahy mezi relativními cenami.
V letech mezi vydáním Keynesova Pojednání o penězích a jeho knihou z roku 1936, s názvem Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, se Hayek, společně s řadou jeho studentů, snažili i nadále dokazovat, že rakouská teorie nabízí lepší vysvětlení než myšlenky, na kterých pracoval Keynes.39 Jedním z problémů, na který rakušané narazili, byl ten, že při zhoršení a celosvětovém rozšíření velké hospodářské krize roku 1929 byla rakouská rada, tedy nechat trhy, ať se uzdraví samy, stále méně politicky obhajitelná. Předchozí útlumy, a dokonce i ty velmi závažné v 90. letech 19. století, nebyly nikdy tak hluboké – nezaměstnanost ve Spojených státech na počátku roku 1933 dosahovala skoro 25 % – a nikdy netrvaly tak dlouho – krize se táhla až do poloviny 30. let. Bez pozitivního programu pro politické reformy byli rakušané bezmocní proti výkřikům, aby vlády „něco udělaly“, které se nevyhnutelně začínaly objevovat po celém světě.
Keynes měl mezitím dvě možnosti, jak se postavit vůči Hayekově důsledné kritice své knihy: mohl připustit platnost Hayekových poznámek a poučit se z nich tak, aby na základě kritiky zrevidoval své myšlení, anebo mohl i nadále postupovat stejným směrem, který viděl Hayek jakožto mylný. Keynes si zvolil tu druhou možnost: Obecná teorie se oprostila od wicksellianských prvků z Pojednání o penězích, a místo toho rozšířila využití agregátů, čímž se odpoutala od jakýchkoli mikroekonomických základů.
Ve své nejzjednodušenější formulaci Keynesova teorie tvrdí, že celkové výdaje (Y) pro uzavřenou ekonomiku lze chápat jako součet výdajů na spotřebu (C), výdajů na investice (I) a vládních výdajů (G): Y = C + I + G. Množství výdajů bylo následně navázáno na zaměstnanost. Pokles ve výdajích by mohl nechat ekonomiku ustrnout v „rovnováze nezaměstnanosti“. Keynes nahlížel na spotřebu jako na poměrně stabilní proměnnou. Investice jsou podle něj mnohem méně stabilní a závisí na tom, co nazval „živelné síly40”, nebo na očekávání podnikatelů.
Pokud jsou očekávání podnikatelů více pesimistická, což způsobí, že I poklesne, neexistuje žádný vestavěný tržní mechanismus, kterým by ekonomika kompenzovala tento pokles jinými formami výdajů. Klíčem k tomuto tvrzení bylo Keynesovo přesvědčení, že mezi investicemi a úsporami neexistuje žádná nezbytná spojitost. Investice závisí na živelných silách, zatímco úspory závisí na celkovém příjmu domácnosti.41
Ve srovnání s rakouským pohledem na problematiku – který zastávali také Švédové (jako byl Wicksell) a britští monetární teoretici – se jednalo o naprostý opak. Rakušané tvrdili, že investice a úspory jsou spojeny skrze úrokovou míru. Ve svém přístupu k úrokové míře, jehož základem je „trh s úvěry“, tržní úrokové sazby koordinují časové preference věřitelů a dlužníků, jak již bylo popsáno výše. Pokud by měli rakušané pravdu, větší pesimismus v očekávání podnikatelů by také snížil poptávku po půjčkách. Pokles poptávky by snížil úrokové sazby a nižší úrokové sazby by odrazovaly od spoření, čímž by také nabádaly ke spotřebě.
Podobným případem je, pokud by se domácnosti rozhodly více spořit. Keynesiánci by na tuto změnu pohlíželi jako na pokles ve výdajích na spotřebu, který nelze nijak kompenzovat, ale rakušané by řekli, že vyšší nabídka uspořených zdrojů (tedy zdrojů, které mohou být zapůjčeny) by měla za následek snížení úrokové sazby, čímž by se půjčky staly levnějšími a výdaje na investice by se zvýšily v takové míře, aby zároveň odpovídaly zvýšeným úsporám a také pokryly pokles ve výdajích na spotřebu. V rakouské teorii úroková sazba koordinuje investice a úspory. V Keynesově teorii žádná takováto koordinace není možná, takže jsou ekonomiky ponechány bezbranné vůči rozmarům podnikatelských očekávání.42
Politické důsledky každého z těchto přístupů jsou vcelku přímočaré. V jednoduchém keynesiánském modelu nebude pokles investičních výdajů kompenzován rostoucími spotřebními výdaji, ale může být kompenzován zvýšením vládních výdajů. Keynesiánci tedy tvrdili, že abychom se mohli vyhnout hospodářské recesi, je zapotřebí, aby vlády kompenzovaly změny ve spotřebě soukromé sféry tím, že jejich rozpočty budou nevyvážené. Když se objeví recese, vlády by měly utrácet více a danit méně, čímž využijí vzniklý deficit k tomu, aby „nakoply“ soukromý sektor a obnovily rovnováhu plné zaměstnanosti. Obhajovali také názor, že v dobách velkého růsty by měly vlády akumulovat přebytky, kterými by pak financovaly deficity, jež budou potřebné v nepříznivých dobách.
Stojí za zmínku, že přesně tyto myšlenky stojí za dekádami téměř neustálých deficitů. Politici nemají žádnou motivaci k tomu, aby schovávali přebytky na zaplacení deficitů, jelikož to by vyžadovalo zvýšit daně svých voličů a snížit vládní výdaje na své voliče. Keynesiánská vize je tedy taková, ve které volení představitelé, za pomoci ekonomů, mohou řídit ekonomiku mezi Scyllou inflačního přehřívání a Charybdou recese. Ekonomiky, jak tvrdili, se nemohou samy regulovat.
Naproti tomu rakušané měli jiný názor. Tvrdili, že se trhy dovedou samy regulovat pod podmínkou, že mají řádně fungující bankovní systém a že další jiná nevhodná politická rozhodnutí nepřekáží tržním procesům. Podle rakušanů bylo možné, aby se trhy se správným souborem společenských institucí a zákonů samy vyrovnávaly, zatímco keynesiánství takovouto možnost samoregulace zcela popírá. Z keynesiánského úhlu pohledu je pouhou náhodou, pokud ekonomika dospěje k plné zaměstnanosti bez vládní intervence.43
Podle mého názoru je hlavní neshoda mezi těmito dvěma směry v tom, jak Hayek a Keynes chápali roli kapitálu a související otázku ekonomické kalkulace.44 Keynesiánská agregace znamená, že proměnná I ve vzorci C + I + G = Y se stala zástupcem všech investičních výdajů napříč celou ekonomikou. Při této úrovni agregace je rakouský názor, že existuje struktura kapitálu, která se rozprostírá od raných fází výzkumu a vývoje až po pozdější fáze blízké k finální spotřebě, a že klíčem ekonomického růstu je alokace zdrojů napříč touto strukturou udržitelným způsobem, zcela z obrazu. Pro rakušany je úlohou ekonomické kalkulace to, aby umožnila podnikatelům využít role cen, včetně úrokových sazeb, k tomu, aby určili, jak by měly být zdroje využívány napříč časem a prostorem.
Z tohoto úhlu pohledu lze úrokovou sazbu chápat jako rozdíly v cenách mezi různými fázemi výroby. Rakušané argumentují, že změna úrokové sazby je signálem pro podnikatele, aby upravili rozložení svých výdajů napříč strukturou výroby. Vyšší úrokové sazby by zkrátily výrobní procesy a podporovaly by více výdaje, které jsou blízko ke spotřebě. Nižší úrokové sazby by vedly k prodloužení výrobních procesů a podpoře investic do ranějších stádií výroby. Jinými slovy, tím, že se agregované investice I rozdělí do několika fází výroby, které jsou koordinovány úrokovou sazbou, je rakouská teorie kapitálu schopna vysvětlit samoregulační vlastnosti trhu. Kdybychom to měli přeložit do keynesiánské terminologie, tak řekneme, že změny v I jsou kompenzovány opačným vývojem v C, čímž se ztrácí nutnost zvýšit G jakožto prevenci před recesí. Je samozřejmé, že bez wicksellovského zaměření na úrokové sazby a rakouské teorie kapitálu nemohl Keynes přemýšlet o samoregulačním procesu, který by vyrovnal pokles investičních výdajů.
Debata mezi Hayekem a Keynesem ve 30. letech, podobně, jako soudobá debata o socialistické kalkulaci, byla ve skutečnosti o povaze složitých kapitálových ekonomik a roli cen ve vedení podnikatelů k co nejlepšímu alokování zdrojů za pomoci peněžní kalkulace. Jedním ze způsobů, jakým můžeme porozumět rakouské teorii hospodářského cyklu, je, že jde o příběh cen, které kvůli špatnému řízení vlády vysílají falešné signály. Když vlivem centrální banky nastává inflace, tak jsou tržní úrokové sazby zatlačeny pod svou přirozenou míru. Tím je vyslán špatný signál o časových preferencích domácností, a podnikatelé jsou vedeni k systematickým chybám ve formě nadměrného očekávání budoucích spotřebních výdajů domácností. Jejich pokus o plánování budoucí spotřeby vytváří expanzi, a následná náprava jejich chyb dává vzniknout recesi.
Jak říkali Mises a Hayek, tržní ceny jsou nezbytné pro racionální alokaci zdrojů. Proto ve své teorii hospodářského cyklu tvrdili že pro racionální alokaci zdrojů v čase je tržní úroková míra taktéž nezbytná. A stejně jako v debatě o kalkulacích, rakušané v debatě s Keynesem obhajovali politický závěr, že se správnými institucemi (jako jsou soukromé vlastnictví a omezení vládních intervencí) budou tržní ceny zvládat ekonomicky regulační funkci mnohem lépe než jakékoli jiné alternativy.
Hlavní otázkou tedy je, proč vůbec nastala velká hospodářská krize a proč neustále pokračujeme v cyklu expanzí a recesí, když se trhy mají umět samy korigovat. Odpovědí je, že samoopravné procesy trhu mohou efektivně fungovat jen tehdy, budou-li pravidla hry nastaveny správně. O případu velké hospodářské krize rakušané říkají, že svět ve 20. letech (podobně jako ve 30. a 40. letech) postrádal správná pravidla.
Během 20. let vytvořil Federální rezervní systém (zkráceně Fed) nadměrnou zásobu peněz, čímž podnítil umělý růst, přesně podle rakouské teorie (podobně, jako tomu bylo při rozmachu trhu s nemovitostmi na počátku tohoto tisíciletí). Jakmile v roce 1929 došlo ke krachu, pustila se federální vláda do řady politických projektů, které zabránily krizi v tom, aby rychle napravila omyly vzniklé v expanzi, jak tomu bylo v předchozích recesích. Nejenže Fed přestal ve své politice inflace; dokonce mezi lety 1930 a 1933 snížil peněžní zásobu (nabídku peněz) v USA o více než 30 procent.
Kdyby ceny a mzdy dostaly možnost klesat rychle a současně, recese by nemusela být tak kritická. Ale Hooverova administrativa přesvědčila průmyslníky, aby udržovali vysoké mzdy i přes pokles cen, a protekcionismus Smoot-Hawleyho celního sazebníku umožnil některým oborům, aby si udržely vyšší mzdy. Kombinace padajících cen a mnohem pomaleji klesajících mezd zvýšila reálnou cenu práce, což vedlo k vysoké míře nezaměstnanosti, jež velkou hospodářskou krizi charakterizuje. Různé politické reformy představené v Rooseveltově New Dealu45 nadále bránily tržním cenám v přirozené regulaci a vytvářely velkou nejistotu ohledně budoucího vývoje tržní ekonomiky, díky čemuž bylo zotavení soukromého investování obzvláště pomalé.
Velká hospodářské krize není důkazem nezvratné nestability kapitalismu, ani neschopnosti tržního systému samostatně se regulovat, ale spíše je příkladem toho, jak špatné instituce a špatná politická rozhodnutí mohou narušit koordinaci trhů a zabránit jim v tom, aby se samy regulovaly. Tyto instituce a reformy mohou uvést do pohybu umělý boom, který ale povede k dlouhé a hluboké recesi s obrovskými náklady pro všechny občany. Při správné interpretaci potvrzuje velká hospodářská krize do značné míry právě rakouský přístup.46
Bohužel, finální rozsudek mezi ekonomy a politiky je takový, že Keynes tuto debatu vyhrál. Keynesiánský model se rychle ujal a prakticky dal vzniknout moderní „makroekonomii“. Ve 40. letech byl rakouský přístup zcela odmítnut, přičemž pouze malá skupina stále věřila tomu, že má tento model schopnost vysvětlit jevy hospodářského cyklu. Do jisté míry bylo toto odmítnutí způsobeno tím, že rakušané nedokázali předložit jakýkoli pozitivní plán reforem a zotavení z hlubin hospodářské krize, což přesně keynesiánci, jakkoli se mohli mýlili, dokázali udělat.
Hayek se navíc rozhodl, že nenapíše svou recenzi Obecné teorie. V průběhu let nabídl řadu důvodů, proč tak neudělal, a navíc není jasné, zda by taková recenze mohla překonat lidskou touhu „něco s tím udělat“ a schopnost keynesiánské teorie lichotit politikům tím, že jim předloží iluzi kontroly a racionalizaci k tomu, aby opustili dlouholetou moudrost vyrovnaných rozpočtů. Hayekova kniha Čistá teorie kapitálu z roku 1941 byla pokusem o přeformulování tohoto problému, a obsahovala také krátkou kritiku Keynesovy knihy.
Naneštěstí byla Hayekova kniha příliš hutná a byla vydána příliš pozdě k tomu, aby upoutala pozornost ekonomů nebo politiků.47 Přehodnocení rakouské teorie, jakožto způsobu, kterým lze smysluplně debatovat o institucionální reformě, muselo počkat až do 60. a 70. let, kdy jí neúspěchy keynesiánského modelu přímo otevřely dveře.