Rakouský popis způsobu, jakým kapitál a peněžní kalkulace řídí tržní proces, o němž byla řeč v předchozí kapitole, byl v popředí jedné z nejdůležitějších společenskovědních debat 20. století. Počínaje dílem Karla Marxe v polovině 19. století rozvíjela řada myslitelů argumenty o větší efektivitě socialismu a centrálního plánování ekonomiky. Na počátku 20. století se tyto argumenty spojily se silnou vírou v racionalismus a vědu, a navíc také se zkušenostmi mnoha zemí s centralizací ekonomik během první světové války, a vytvořily vizi socialismu jakožto systému, který je veden cílevědomým a vědeckým způsobem řízení ekonomiky socialismu spíše než nahodilým procesem učení kapitalismu.
Socialismus by podle nich měl být upřednostňován před kapitalismem nejen proto, že je při své eliminaci vykořisťovatelské třídy kapitalistů spravedlivější, ale také proto, že bude racionálnější a efektivnější tím, že zavede ekonomické plánování ex-ante (předem) namísto nehospodárného učení se ex-post (potom), jež charakterizuje systém zisku a ztráty v kapitalismu. Sociální plánovači by tedy dle socialistů mohli shromažďovat informace potřebné k rozhodnutí, co je třeba vyrábět a jak to nejlépe vyrábět – a to bez použití peněz, trhů a cen. Socialisté věřili, že plánovači se tak vyhnou plýtvání, které je spojeno se spoléháním se na konkurenci při volnotržním rozlišování mezi těmi lepšími a horšími plány různých podnikatelů.
Doprostřed této sílící vlny socialismu a ekonomického plánování vstoupili rakušané, zejména pak Ludwig von Mises. V roce 1920 Mises publikoval esej „Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství“, na kterou v roce 1922 navázal knihou Socialismus.24 Ústředním tvrzením Misesova eseje z roku 1920, které také tvořilo i jádro následné knihy, bylo, že socialistické ekonomické plánování je nemožné v tom smyslu, že neexistuje způsob, jak by tito plánovači mohli vědět, zda je nějaká potenciální alokace zdrojů efektivnější než jiná, a pročež také že by neměli žádný způsob, jak sestavit něco jako racionální plán. Z toho plyne, že socialismus nemohl v efektivitě překonat kapitalismus.
Misesův argument spočíval v tom, že racionální alokace zdrojů vyžaduje nějaký způsob porovnání alternativních výrobních procesů a výstupů jež produkují. Mises uvážil a odmítl různé metody srovnání efektivity výroby na základě práce investované do výroby daných statků, které by mohli socialističtí centrální plánovači použít, především proto, že neexistovala žádná abstraktní měřitelná jednotka práce, na kterou by bylo možné práci převézt. Jak Mises dále tvrdil, tomuto účelu mohou adekvátně sloužit pouze tržní ceny. Takové ceny sice nejsou dokonalým odrazem hodnoty, ale jsou dostatečně dobré na to, aby umožnily příslušná srovnání, a především fungují lépe než jakákoli alternativa.
Mises se však u tohoto tvrzení nezastavil. Tvrdil také, že aby ceny mohly plnit tuto funkci, musí to být skutečné tržní ceny, které vznikají při směně peněz za statky. Právě směna vůči penězům, jež vlastně znamená, že každý statek je porovnáván se stejným jediným statkem (penězi), vytváří univerzální zúčtovací jednotku a umožňuje lidem provádět ekonomické kalkulace. Aby však statky mohly být obchodovány vůči penězům, musí existovat tržní směna.
Mises pokračuje svůj argument tvrzením, že tržní směna vyžaduje existenci soukromého vlastnictví. Podle Misese jsou ceny, které jsou dostatečně smysluplné, aby umožnily požadované srovnání hodnot, možné pouze tehdy, když takové ceny vznikají směnou soukromého vlastnictví za obecně přijímaný prostředek směny v tržním procesu. Mises zdůrazňuje, že toto tvrzení je zejména pravdivé pro kapitálové statky. I kdybychom si dokázali představit ekonomiku, v níž by se na trzích obchodovalo se statky osobní spotřeby, nebo ekonomiku, ve které by plánovači přesně věděli, jaké druhy těchto statků lidé chtějí, zůstala by otázka, jak tyto statky co nejlépe vyrobit.
Jak bylo uvedeno v předchozí kapitole, problémem v každém ekonomickém systému je určit, jakým způsobem využít statky, které mohou být vstupem do více výrobních procesů, a který z mnoha technologicky proveditelných způsobů výroby určitého zboží je ekonomicky nejefektivnější. Mises na počátku dvacátých let 20. století upozornil na to, že i přes nedostatky této metody neexistuje způsob, jakým tyto otázky zodpovědět bez využití tržních cen – za předpokladu, že nám záleží na racionální alokaci zdrojů, jako na ní záleželo raným socialistům.
To zahrnovalo i potřebu tržních cen kapitálových statků. A pokud tržní ceny mohou vzniknout pouze prostřednictvím směny soukromého vlastnictví za peníze, pak by svět, v němž by kapitálové statky byly v kolektivním vlastnictví, jak navrhovali socialisté, byl světem, v němž by racionální alokace zdrojů nebyla možná. Vyspělá, komplexní a prosperující ekonomika, charak-teristická vysokým stupněm společenské spolupráce, musí být kapitalistickou v tom, že musí mít soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Mises byl přesvědčen, že tímto argumentem zasadil smrtelnou ránu socialistickým tvrzením, že jejich systém by byl produktivnější a efektivnější než kapitalismus. Navíc nemožnost socialistického plánování vylučuje jakékoli tvrzení, že socialismus je spravedlivější.
Misesova výzva socialistům byla aplikováním rakouských myšlenek uvedených v předchozí kapitole. Nejenže rakouské chápání kapitálu a peněžní kalkulace popisovalo, jak fungují trhy, ale také popisovalo, proč socialismus fungovat nemůže. Způsob, jakým trhy umožňují lidem využívat znalosti druhých prostřednictvím signálů cen, zisků a ztrát, má své nedokonalosti, jak poznamenal Mises v roce 1920, ale vzhledem ke složitostem spojeným s kapitálovými statky s mnohostranným využitím nebylo možné, abychom se obešli bez „pomocných nástrojů“, jež jsou poskytovány cenami.25
Je pravda, že tržní konkurence zahrnuje plýtvání, které lze vidět ze současného pohledu do minulosti, ale toto plýtvání je nutným vedlejším produktem téhož procesu, který nám pomáhá alokovat zdroje tak správně, jak to často děláváme. Jediný způsob, jak se dozvědět, zda jsme vytvořili hodnotu, je dodatečné pozorování ex-post prostřednictvím signálů zisku a ztráty, a proto si nemůžeme dovolit tyto signály odstranit zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků, na nichž spočívají. Jakkoli by bylo žádoucí s jistotou před výrobou vědět, zda děláme správnou věc, tato schopnost není v lidských možnostech, tvrdí Mises. Tento argument považoval za konečné vyvrácení možnosti racionální ekonomické kalkulace v socialismu.
Během dvacátých a třicátých let 20. století reagovalo na Misesův argument několik socialistů a ekonomů hlavního proudu, z nichž byl nejznámějším polský ekonom Oskar Lange. V roce 1936 Lange tvrdil, že standardní ekonomická teorie nedává žádný důvod, proč si myslet, že státní vlastnictví kapitálu nemůže zajistit optimální výsledky, které podle téže teorie mohou zajistit trhy.26 Konkrétně několik takzvaných „tržních socialistů“, jako byl Lange, nabídlo různé verze argumentu, že „Centrální plánovací rada“ (CPR) může využít metodu pokusu a omylu k určení optimální alokace kapitálových statků.
Tržní socialisté tvrdili, že se Mises zmýlil, když si myslel, že aby peníze byly užitečné, musí ceny být vytvářeny směnou soukromého majetku za peníze. CPR by mohla stanovit cenu určitého vstupu a pozorovat, kolik tohoto vstupu budou výrobci poptávat a nabízet, a následně by mohla CPR cenu snížit, pokud by nastal přebytek, nebo zvýšit, pokud by došlo k nedostatku. Lange a další věřili tomu, že postupným opakováním tohoto procesu mohou vytvořit rovnovážné ceny vstupů, které jsou nutné k zajištění efektivní alokace zdrojů. Podle jejich názoru CPR pouze hrála roli „trhu“, tím že poskytovala ceny jako dané údaje do kalkulací výrobců.
Lange tvrdil, že plánovači nepotřebují více znalostí než ty, které ekonomové považovali za „dané“, když využívají teorii rovnováhy k vysvětlení toho, jak fungují trhy. Pokud tomu tak bylo a pokud by metoda pokusů a omylů – která podle nich jen napodobovala trh – mohla fungovat, pak nebyl žádný teoretický důvod se domnívat, že plánování a veřejné vlastnictví výrobních prostředků nemůže vést k racionální alokaci zdrojů.
F. A. Hayek navázal na debatu na straně rakušanů s tvrzením, že Lange i s ostatními špatně pochopili podstatu trhů, a to zejména způsoby, kterými trhy vytvářejí neplánovaný řád tím, že nám umožňují využívat vzájemné znalosti prostřednictvím peněžní kalkulace a cenového systému.27 Hayek se domníval, že ekonomie příliš zabředla do abstraktního modelování rovnovážných stavů, které již ve svých předpokladech vylučují klíčové otázky týkající se znalostí, které dokazují nutnost existence trhů a peněžní kalkulace.
Práce s modely statické rovnováhy vytvořila v ekonomech falešnou víru, že mohou naplánovat neplánovatelné. Hayekova alternativní vize ekonomiky byla tou, ve které cenový systém umožňuje jednotlivcům sdílet znalosti, které by jinak byly neznámé a nepoužitelné – a tudíž by pro ekonomy či plánovače bylo nemožné je získat, ani využít při rozsáhlých ekonomických plánech. Hayek se vrátil k Mengerovu motivu spontánního řádu, nyní rozšířeného novým chápání role cen jakožto náhražek znalostí v procesu sociálního učení.28 (Více k tomuto tématu v kapitole 8).
S odstupem více než 75 let víme, že rakušané měli celou dobu pravdu: socialistické plánování je nemožné. Povaha lidských znalostí a složitost alokace kapitálu znemožňují řídit ekonomiku shora dolů, namísto spoléhání na decentralizovaný rozhodovací proces řízený signály cen a zisků. Vlády, které se o to pokoušely, rychle zjistily, že nejsou schopny dosáhnout svých kýžených cílů – prosperity a větší ekonomické rovnosti. V jedné zemi za druhou, místo toho, aby socialistické a komunistické vlády přiznaly svou chybu, pouze dále upevňovaly svou moc a ochuzovaly lid, zatímco političtí vůdci posilovali svůj osobní vliv a materiální bohatství. Téměř všechny nominálně socialistické režimy se do konce 20. století zhroutily, dávajíc za pravdu Misesovi, Hayekovi a rakušanům.
Ve čtyřicátých letech zněl ale verdikt úplně jinak. Ekonomové se obecně postavili na stranu Langeho a tržních socialistů, přinejmenším do té míry, že souhlasili s tím, že neexistuje žádný teoretický důvod, proč dávat přednost trhům před plánováním. Lange podle nich ukázal, že teorie se může ubírat oběma směry a že je třeba rozhodovat případ od případu v závislosti na konkrétních okolnostech. Tvrzení Misese a Hayeka, že socialistické plánování je nemožné, bylo během debaty o socialistické kalkulaci odmítnuto.
Tato debata byla považována za vyřešenou až do poloviny osmdesátých let, kdy Don Lavoie vydal knihu Rivalita a centrální plánování29, která debatu znovu oživila a posílila rakouskou argumentaci proti socialistickému plánování.30 Lavoie debatu zrevidoval, přičemž se zaměřil na výměny názorů mezi Hayekem a Langem. Tvrdil, že Lange, stejně jako pozdější ekonomové, kteří se postavili na jeho stranu, špatně pochopili argumenty rakušanů, jelikož plně nedocenili jejich dynamický pohled na konkurenci a jejich skepsi vůči teorii rovnováhy. Lavoie byl díky desetiletím výzkumu v rakouské tradici schopen jasněji formulovat rakouské postoje a také ukázat, že Mises s Hayekem předložili jiný a silnější argument, než si jejich kritici mysleli.
Lavoieho načasování bylo vynikající, jelikož v roce 1985 se již jasně začala ukazovat selhání skutečných socialistických režimů, takže rakouské argumenty proti plánování se sbíhaly s empirickými důkazy. Jeho kniha si vynutila přehodnocení argumentů pro socialistické plánování a širší přehodnocení argumentů proti rakouské škole obecně. Dokonce i Robert Heilbroner, známý historik ekonomického myšlení, který byl rovněž socialistou, nakonec uznal, že „Mises měl pravdu“.31
Jednou z ironií toho, že rakušané zdánlivě prohráli debatu o kalkulaci, spolu s podobným vnímáním Hayekovy porážky v debatě s Keynesem (vizte kapitolu 7), je, že tyto skutečnosti vedly Hayeka k tomu, aby přehodnotil své protržní argumenty a pokusil se přijít na to, proč nebyl pochopen. Před druhou světovou válkou si ani Mises, ani Hayek nemysleli, že mezi jejich rakouským vnímáním ekonomie a vnímáním vznikajícího neoklasického hlavního proudu je velký rozdíl. Obecně se domnívali, že většina toho, co bylo na rakouské tradici důležité, bylo začleněno do hlavního proudu tehdejšího ekonomického myšlení. Když Hayek viděl, že se ekonomové, o kterých si myslel, že toto vnímání ekonomie v zásadě sdílejí, začínají stavět spíše na stranu Langeho (a Keynese), musel být nejen zklamán, ale i zmaten. Jak mohli všichni ti lidé, o kterých si myslel, že přistupují k ekonomii stejně jako on, najednou zastávat tyto názory? Velkou část Hayekova díla od poloviny 40. let do počátku 50. let lze vnímat jako hledání odpovědi na tuto otázku. Některé z těchto prací prozkoumáme v kapitole 8.
Lange ve svém významném příspěvku k debatě o socialistické kalkulaci žertoval, že by tržní socialisté měli v sálech plánovacích rad postavit Misesovi sochu, aby mu poděkovali za to, že je donutil přijít na to, proč se sám Mises mýlil a proč může plánování fungovat. Jak se ukázalo, Lange nakonec pro rakušany sehrál přesně tu samou roli, když donutil Hayeka a další, aby přehodnotili a prohloubili své vnímání fungování trhů a aby pochopili, proč byly jejich argumenty tak špatně pochopeny zbytkem ekonomické profese. Langeho práce přiměla rakouské ekonomy, aby si ujasnili jedinečnost svého pohledu, a to, jak se skutečně liší od pohledu hlavního proudu oboru. Růst rakouské ekonomie následujících 75 let po konci debaty o socialistické kalkulaci vděčí za mnohé právě tomuto procesu přehodnocování.