Mengerova teorie původu peněz a jeho obecnější práce na téma spontánního řádu mimo jiné nabídly šablonu pro metody, kterými by se měla ubírat ekonomie jakožto věda. Ekonom rakouské školy Ludwig von Mises ve své knize Lidské jednání píše, že co se týče teorie peněz, Menger „rozpoznal také význam své teorie pro objasnění základních principů praxeologie a jejích metod zkoumání“.14
Mises tuto myšlenku rozvádí, když teorii peněz používá jako příklad metodologického individualismu a toho, jak nahodilost historie ovlivňuje přesné cesty, kterými se ekonomické procesy ubírají, aniž by porušovaly základní principy ekonomie. To, co v polovině 20. století Mises nazval ve svém Lidském jednání „praxeologií“, byl jen jiný výraz pro principy, kterými byla dle něj správná ekonomie vždy vedena: studium lidského jednání a jeho důsledků, a to jak zamýšlených, tak nezamýšlených.
Pro Misese existovalo jádro ekonomické nauky, které bylo zároveň nevyvratitelné a nezbytné pro jakýkoliv druh aplikovaného, empirického či historického výzkumu. Tvrzení, že ekonomie musí obsahovat deduktivní složku, která poskytuje teorii, skrz níž se díváme na svět, je teze, která sahá zpátky k Mengerovi a počátkům rakouské ekonomie.
Mengerovy Principy ekonomie byly věnovány Wilhelmu Roscherovi, přednímu mysliteli německé historické školy. Tento myšlenkový směr zastával názor, že správnou metodou ekonomie bylo provádění historických studií a vysvětlování jednotlivých ekonomik v jejich vlastních souvislostech. Jeho zastánci byli skeptičtí vůči tomu druhu univerzálních teorií, který zastávali klasičtí ekonomové.
Menger se vyučil této tradici a svou knihu viděl jako příspěvek k ní, protože věřil, že jeho teoretický podklad dokáže zlepšit naše porozumění historii. Jeho vysvětlení původu peněz lze chápat jako příklad toho, co Menger považoval za možné aplikování tohoto přístupu. Neodmítal, že historická jednání jsou pro ekonomy důležitým předmětem zkoumání – prostě si myslel, že by je šlo provádět mnohem lépe s explicitní teorií, podobnou té, kterou rozvíjel.
Kvůli kritice Principů německou historickou školou se Menger rozhodl tato témata rozebrat o to důkladněji roku 1883 ve svých Zkoumáních. Tam rozlišuje mezi „exaktními zákony“ a „realisticko-empirickými zevše-obecněními“. Ta první z nich jsou přesná tvrzení typu „jestliže-pak“, která si dnes obvykle spojujeme s ekonomickou teorií. Například „jestliže všechny ostatní parametry zůstanou stejné, pak zvýšení ceny zboží způsobí snížení poptávaného množství“.
Druhé jmenované jsou pozorování empirických zákonitostí, jako je tvrzení, že růstová fáze hospodářského cyklu obvykle zahrnuje růst poskytování úvěrů spíše výrobcům než spotřebitelům.
Tato tvrzení nejsou nezbytně pravdivá, jde pouze o často společně pozorované empirické jevy. Mengerovo rozlišení poměrně úzce odpovídá způsobu, jakým Mises později odlišil teorii od historie. Menger zejména jasně říká, že „exaktní zákony“ nejsou testovány historií, i když, stejně jako Mises, rozlišuje platnost jednotlivých teorií od otázky, zda je lze aplikovat i za specifických dějinných okolností.15
Mengerova obhajoba existence a důležitosti čisté teorie, společně s úvahou, že se bez ní nelze efektivně věnovat historickému bádání, působí jako otevřená výzva německé historické škole. Čelní představitel mladší generace této školy, Gustav Schmoller, odpověděl Mengerovi ostrou kritikou, ve které jej obviňuje z toho, že pouze rozšířil nezáživné teoretizování klasických ekonomů, s malým zájmem o pochopení skutečného světa.
Tato počáteční debata mezi Schmollerem a Mengerem započala to, čemu dnes říkáme methodenstreit, neboli „souboj metod“ mezi těmito dvěma školami. Došlo k mnoha dalším debatám, ve kterých se Menger pokoušel hájit roli teorie a Schmoller, společně se svými kolegy, pokračovali v argumentaci pro ekonomii spočívající na historickém základu. Moderní ekonomové do značné míry vidí tuto debatu jako ztrátu času, jelikož všeobecně souhlasí, že teorie má svou důležitou roli, ale tato teorie musí být testována v reálném světě. Pohlížejí na rakouskou a historickou školu jako by mluvily jedna přes druhou, aniž by si ani jedna z nich uvědomovala, že pravda je někde jinde.16
Rakušané však i nadále trvali na pojetí teorie, které ji jasně odlišovalo od zkoumání historie a které chápalo jádro ekonomické nauky jako apriorně poznatelné, a tudíž empiricky neověřitelné.17 Ve 20. století Ludwig von Mises tuto myšlenku rozšířil tím, že rozlišil mezi apriorními pravdami, které tvoří jádro ekonomické teorie, a zjištěními, která získáváme o jednotlivých událostech, když na ně aplikujeme tyto ekonomické zákonitosti, společně se známými okolnostmi konkrétních institucí a jejich politik.
Dnes moderní rakušané vidí ekonomickou teorii jako brýle, které jsou nezbytné k pochopení příčin a následků ekonomických a společenských jevů. Díky tomu mnoho ekonomů rakouské školy nachází pouze malou hodnotu v ekonometrických studiích, zvláště pokud tyto studie naznačují, že jejich empirická zjištění mohou být zobecněna na obecnou teorii. Moderní rakušané se pokusili rozšířit rozsah empirických důkazů, který je ekonomům k dispozici, zahrnutím nejen statistických dat, ale také kvalitativních důkazů, jako jsou rozhovory, dotazníky, a primární historické prameny.
Mises věnoval v Lidském jednání celou jednu kapitolu „oblasti působnosti a metodám katalaxie“. Katalaxie je Misesův termín pro studium tržních směn, které bychom dnes obecně označili zkrátka jako ekonomii. V jeho pojetí byla katalaxie podkategorií vědy zastřešující veškeré lidské jednání, kterou nazval „praxeologií“. Lidé konají velké množství účelového jednání, které ale nemá nic společného se směnou na trhu (například správa domácnosti včetně výchovy dětí, vedení válek nebo hraní her). Tato jednání nejsou předmětem katalaxie nebo ekonomie v užším slova smyslu, ale jsou stále součástí této větší kategorie, zvané praxeologie.
V této kapitole Mises píše, že „specifickou metodou ekonomie je metoda imaginárních konstruktů“. Pokračuje pak vysvětlením, že každý konstrukt je „koncepční představa posloupnosti událostí, které se logicky odvíjejí z prvků jednání použitého při jejím utváření“. Tuto metodu můžeme v praxi vidět ve způsobu, jakým rakouští ekonomové používají křivky nabídky a poptávky a myšlenku rovnovážného stavu.
Tyto imaginární konstrukty jsou produktem logické dedukce, která začíná jednoduchou myšlenkou účelového jednání, tedy že se lidé snaží odstranit „pociťovanou nespokojenost“ z neuspokojených potřeb tím, že nacházejí prostředky vhodné k jejich efektivnímu naplnění. Mises považuje účelové jednání člověka za nevyvratitelné, a pokračuje tvrzením, že z něj vyplývají některá důležitá pozorování o lidském jednání, která jsou stejně „apodikticky jistá“ jako tvrzení, že lidé jednají.18
Mezi Rakušany se hodně diskutuje o tom, jak rozsáhlý je tento logicky odvozený soubor apodikticky jistých tvrzení. Úvahy některých rakušanů se ubírají směrem, který se zdá naznačovat, že mohou celou ekonomickou vědu odvodit pouze ze svého křesla. Ale Mises docela jasně říká, že toto jádro ekonomické teorie je dosti omezené. Upozorňuje na to, že dokonce i poznatek, že práce je nepříjemná, není součástí tohoto jádra, ale spíše dodatečným předpokladem, který můžeme přijmout na základě pozorování.
Totéž platí i pro existenci věcí jako peníze. Když se ekonom chystá analyzovat svět, jeho základní soubor nástrojů, který pochází pouze z abstraktních úvah o jednání, je poměrně malá sada základních tvrzení. Většina zajímavé ekonomické práce je závislá na předpokladech o institucích. Posun od toho, co Menger nazýval „exaktními zákony“ nebo čistou teorií, k aplikované teorii, vyžaduje zahrnutí lidských domněnek a společenských institucí z empirického světa. K přechodu od aplikované teorie do ekonomické historie, včetně současných analýz, se ekonomové potřebují ponořit do skutečných empirických záznamů toho, co lidé dělali a co si mysleli, stejně tak jako do relevantních ekonomických dat.
Tento bod také souvisí s tím, co má Mises na mysli, když říká, že ekonomie je apriorní věda. Netvrdí, že by měli rakušané odmítat jakoukoli formu empirické analýzy, ani nevěří, že by někdo například dokázal přijít na důsledky jednotlivých politik pouze sezením ve vlastním křesle. Místo toho Mises formuje filozofické tvrzení o lidské mysli a způsobu, jakým jsou všechny lidské mysli podobně strukturovány.
Všichni máme sadu mentálních nástrojů sloužících k uchopení reality, která nám byla dána skrz naše evoluční dědictví. Jakákoliv bytost s ekvivalentními nástroji by byla schopna zapojit se do úvah o povaze lidského jednání a rozvíjet toto jádro ekonomie, jakožto soubor nezbytných poznatků o tom, jak lidé jednají. Toto jádro ekonomických znalostí není v žádném případě podmíněno jakýmikoli jinými fakty; spíše je to součást samotné struktury určitých druhů myslí, včetně těch lidských, tak, jak se vyvinuly na Zemi.
Mises argumentoval, že tato základní ekonomická tvrzení (například že lidé jednají účelově, že dáváme přednost více před méně a teď nežli později, myšlenku snižujícího se mezního užitku a možná myšlenky za křivkami nabídky a poptávky) nejsou otevřena empirickým důkazům, jelikož jsou sama o sobě vedoucími principy našich pokusů porozumět světu.
Avšak mimo tento základ, a zvláště máme-li se pokoušet i o jakékoli výroky o politice, jsou ekonomické argumenty závislé na okolnostech spočívajících v lidském chování a preferencích, ale také na vhodném použití našich předpokladů a přesnosti naší sekvence argumentů. Pro rakušany znamená dobrá ekonomie rozumné argumenty, nejenom ty logicky platné. Až příliš mnoho moderní ekonomie je platné odvozování závěrů z neplatných předpokladů o lidském jednání. Přesnost těchto předpokladů je pro rakušany velmi důležitá. A tato přesnost může být i věcí empirického faktu, pokud zkoumáme nějaký konkrétní historický případ.
Navzdory domýšlivosti mnoha ekonomů hlavního proudu nemají jejich empirické studie, včetně novějších prací v oblasti experimentální ekonomie, stejnou vědeckou váhu jako experimenty v přírodních vědách. Varování Stephena Ziliaka a Deirdre McCloskeyové o důležitosti statistické významnosti jsou trefami do černého, přesto jsou ekonomy často ignorována. Tvrdí totiž, že bychom měli nacházet ekonomickou významnost, nikoli jen statistickou významnost.19 Rakušané by s tímto souhlasili. Pro rakušany je cílem provádět ekonomické analýzy, které využívají ekonomicky významné empirické důkazy.
Dosažení cíle, kterým je učinit lidské jednání více srozumitelným, znamená vyprávět lepší příběhy o tom, co se stalo a proč. Ekonomická teorie poskytuje vhodný nástroj k rozpřádání zápletek historie, a pestrost lidských zkušeností – ať už ve formě primárních zdrojů, rozhovorů a dotazníků, ekonomických statistik nebo ekonometrických korelací – doplňuje okolnosti, které celý příběh činí kompletním a empiricky relevantním. A když toto celé postavíme na realistických a empiricky relevantních předpokladech o lidských vědomostech a lidské volbě, získáme nejenom platné, ale především rozumné ekonomické argumenty.
Moderní rakouští ekonomové uznávají důležitost ilustrace síly ekonomických teorií jejich aplikováním na historické události, ať už ty nedávné či ty hluboko v minulosti. Ačkoli tato práce v oblasti ekonomické historie „netestuje“ rakouskou ekonomickou teorii, ukazuje, jak nám může teorie pomoci lépe porozumět historii a nutí rakušany objasnit si, které části jejich teorií jsou součástí zmíněného netestovatelného jádra, a které části jsou institucionálně nebo historicky podmíněny.
Například bublina na trhu s nemovitostmi a finanční krize na počátku tohoto století se mohou stát více srozumitelnými, když na ně aplikujeme rakouskou teorii hospodářského cyklu, ale pouze pokud si uvědomíme, že teorie sama o sobě nemůže vysvětlit, proč byla přebytečná nabídka úvěrů svedena konkrétně do trhu s nemovitostmi. Pochopení, proč přesně se tento cyklický rozmach projevil v rostoucích cenách nemovitostí, vyžaduje další empirická fakta, jako jsou okolnosti a vlastnosti vládní politiky posledních několika desetiletí. Teorie nám pomáhá porozumět historii a historie nás nutí být přesnější v tom, co je vlastně součástí teorie.
Nyní, více než století po methodenstreitu, rakušané disponují lepším chápáním vztahu mezi teorií a historií, ale jejich nejdůležitější tvrzení – tedy to, že existuje apriorní a netestovatelné jádro ekonomické teorie, to, že dějiny se bez takovéto teorie neobejdou, a fakt, že z historie nelze odvodit definitivní zákony – zůstávají ústředními v pracích autorů této školy.
Moderní rakouská ekonomie chápe trh jako konkurenční proces objevování, který je řízen peněžní kalkulací. V tržní ekonomice musí výrobci řešit dva problémy: co si lidé přejí koupit, a jak tyto věci co nejlépe vyrobit, aby výstup měl vyšší hodnotu než vstupy (pokud je to vůbec možné).
Řešení těchto dvou problémů zahrnuje proces peněžní kalkulace, což je sčítání minulých a budoucích zisků a ztrát.20 Pro rakouskou školu je peněžní kalkulace nezbytná k řešení problému, který vzniká v důsledku flexibilní povahy kapitálových statků. Rakušané se domnívají, že jejich teorie kapitálu je nepostradatelná pro správné pochopení způsobu, jakým může ekonomická výroba uspokojovat přání a potřeby lidí.
Pro tuto chvíli můžeme nechat stranou problém zjišťování, co si spotřebitelé přejí koupit. I kdybychom byli schopni tuto informaci získat za absence tržních cen a signálů o zisku a ztrátě, stále musíme přijít na to, jak nejlépe tyto poptávané statky vyrábět. Tento aspekt problému ekonomické kalkulace je často přehlížen lidmi, kteří jsou k trhům skeptičtí. Pokud si uvědomují pouze to, že získání znalostí nezbytných pro výrobu je výzvou pro výrobce, zřejmě se domnívají, že relevantní znalosti se týkají pouze spotřebitelských preferencí. Tito kritici se pak proto často přiklánějí k názoru, že tento problém by bylo možné vyřešit nějakou kombinací veřejných průzkumů a síťových počítačů. Jak uvidíme v následující kapitole, to však není možné. Ale i kdyby to šlo, zůstává druhý a možná obtížnější problém: jak nejlépe vyrábět toto zboží a služby.
Jakýkoli výstup lze vyrobit celou řadou metod a kombinací vstupů. Které z nich by si měli výrobci vybrat? Předpokládejme, že byste mohli vyrábět pánské sportovní boty z několika různých materiálů, od kůže přes plátno až po nějakou formu plastu. Předpokládejme dále, že existuje různé množství práce a kombinací práce a vstupů, které lze k výrobě bot použít. Nebo předpokládejme, že víte, že lidé chtějí kožené boty. Kolik kterého druhu kůže byste použili? Kolik ruční práce versus kolik strojů byste použili? Řešení toho, jak nejlépe vyrábět zboží, i když víte víceméně jen to, co by si lidé chtěli koupit, vyžaduje schopnost porovnat alternativní výrobní postupy pomocí peněžní kalkulace s tržními cenami.
Nebo uvažujme obráceně: jakýkoli daný vstup lze použít k výrobě určitého počtu různých výstupů; které výstupy byste z něj měli vyrobit? Máte před sebou hromadu 2 × 4 kusů dřeva. Mohou přispět k velkému počtu možných výstupů. Ke kterému výrobnímu procesu by měly být využity? Jak byste na tuto otázku odpověděli, kdyby neexistovaly tržní ceny, podle kterých byste mohli porovnat alternativy? Základní problém, kterému čelí výrobci, spočívá v tom, že každý výstup lze vyrobit pomocí velkého počtu alternativních výrobních procesů a že každý vstup lze použít k výrobě určitého počtu alternativních výstupů. Jak zjistit, které vstupy použít k výrobě kterých výstupů, je problémem výroby v každé ekonomice.
V centru tohoto problému je povaha kapitálu. Všichni ekonomové chápou, že kapitál je spolu s prací vstupem do výrobního procesu, a moderní ekonomie dokonce označuje práci (přesněji dovednosti, znalosti a zkušenosti pracovníků) jako „lidský kapitál“. Když však ekonomové hlavního proudu modelují výrobu, považují kapitál za nediferencovaný agregát. Standardní modely výroby mají jednoduše K (pro kapitál) a L (pro práci) a jsou specifikovány tím, kolik každého agregátu je potřeba k výrobě určitého výstupu. Naproti tomu rakušané začínají tím, že o kapitálu uvažují jako o konkrétních kapitálových statcích nebo konkrétních lidech s určitými dovednostmi. Specifické kapitálové statky mohou být použity pro více než jedno použití, ale ne pro jakékoli použití.
Právě tato „vícenásobná specifičnost“ kapitálu vytváří potřebu peněžní kalkulace.21 Kdyby měl každý kapitálový statek jen jedno použití, problém, jak tento statek použít, by neexistoval. Pokud by kapitálové statky byly nekonečně tvárné a mohly být použity k výrobě čehokoli, což v podstatě předpokládají mainstreamové modely, které považují kapitál za agregát K, pak i zde v podstatě mizí problém, který výrobní proces získá který kapitálový statek.
Problém, které vstupy se použijí pro které výstupy, vzniká právě proto, že kapitálové statky mají tuto specifičnost. Jakmile se na kapitál pohlíží tímto způsobem, problém výroby se nestává problémem toho, kolik kapitálu použít, jako by se kapitál dal nabírat jako polévka, ale spíše toho, který kapitál použít tak, aby kapitálové statky a lidský kapitál do sebe správně zapadaly a vytvářely požadovaný výstup. Spíše než jako o polévce, rakušané uvažují o kapitálu jako o dílcích skládačky.22 Pouze určité dílky zapadají do sebe s jinými dílky takovým způsobem, aby vytvořily požadovaný obrazec. Cílem není jen použít více dílků, ale použít ty správné dílky. Zjistit, které dílky jsou ty správné a zda do sebe zapadají, vyžaduje ekonomickou kalkulaci.
Tento pohled na kapitál je v rakouské škole dominantní již od dob Mengera. Na rozdíl od nákladové teorie hodnoty klasických ekonomů, v níž hodnota vstupu určovala hodnotu výstupu, nám subjektivismus a marginalismus ukazují, že je tomu naopak. Hodnota vstupů se odvíjí od hodnoty, kterou spotřebitelé přisuzují výstupům, k jejichž výrobě jsou využity. Kapitál, práce a půda mají hodnotu, protože spotřebitelé oceňují statky, které tyto konkrétní vstupy pomáhají vyrábět. Zdroje proudí od surovin a dalších vstupů ke spotřebnímu zboží, ale hodnota proudí od spotřebitelských požadavků ke vstupům. Menger také popsal skutečnost, že kapitálové statky lze popsat z hlediska jejich blízkosti ke konečnému výstupu.23
Tak například chléb, který je součástí sendviče, který si koupím v lahůdkářství, je kapitálovým statkem prvního řádu, protože přímo přispívá ke vzniku spotřebního statku. Pšenice, která se používá k výrobě tohoto chleba, je kapitálovým statkem druhého řádu pro výrobu tohoto sendviče, protože je vstupem do výroby kapitálového statku prvního řádu. Všimněte si také, že stejný fyzický statek může být statkem prvního nebo druhého řádu v závislosti na daném výstupu. Pekárna může koupit mouku na výrobu chleba, který prodá do lahůdkářství na výrobu sendvičů, které lahůdkářství prodá, nebo táž pekárna může použít tutéž mouku na upečení dortu, který prodá spotřebiteli. Mouka je kapitálovým statkem druhého řádu pro sendvič, ale kapitálovým statkem prvního řádu pro dort. A pokud si spotřebitel koupí tutéž mouku, aby ji použil doma, jedná se o spotřební zboží a vůbec ne o kapitálové zboží. To, co dělá z nějakého statku kapitál, v první řadě nejsou jeho fyzické vlastnosti, ale jeho role ve výrobním procesu.
Vzhledem ke všem těmto složitostem je třeba nějakým způsobem odlišit různé dostupné alternativy. Zde přichází na řadu peněžní kalkulace. Základním faktem tržního hospodářství je směna peněz za zboží a služby. Představíme-li si směnnou ekonomiku, v níž lidé směňují zboží přímo za zboží, snadno vidíme jeden z problémů, které by měla: místo jediné ceny denominované v penězích by každé zboží mělo miliony různých cen – jednu pro každé další zboží, za které se směňuje. Jablka by měla cenu vyjádřenou v počtu pomerančů, banánů, koní, automobilů a všeho ostatního. Pokud by takový svět byl vůbec možný, jakýkoli pokus o porovnání hodnot alternativních kombinací vstupů by se velmi rychle stal nemožně složitým.
Použití peněz nám dává univerzální soubor cen vyjádřených v množstvích pouze jednoho statku. Nyní má každý statek svou cenu a všechny tyto ceny jsou vyjádřeny stejným jedním statkem. Pozorování ceny v penězích nám neříká hodnotu statků tak, jako nám údaj na teploměru říká teplotu měřeného prostředí, ale protože ceny v penězích jsou v příčinné souvislosti se subjektivním oceňováním zboží ekonomickými aktéry, jsou ceny v penězích nepostradatelným nástrojem srovnání. Díky peněžním cenám můžeme mnohem snadněji porovnávat alternativní kombinace vstupů, než kdybychom porovnávali vše v naturáliích.
Když směňujeme peníze za zboží a služby, jsme součástí procesu nabídky a poptávky, z něhož tyto ceny vznikají. Tyto ceny tak odrážejí naše preference a subjektivní náklady, stejně jako preference a náklady všech ostatních spotřebitelů a výrobců, kteří se trhu účastní. Tyto ceny pak vstupují do rozhodovacího procesu firem, které zjišťují, co lidé chtějí, a jak to nejlépe vyrábět. Tím, že peněžní směna redukuje všechny směnné poměry na společného jmenovatele, umožňuje, aby ceny byly konzistentním odrazem preferencí a nákladů, a tím nám umožňuje provádět kalkulace zisků a ztrát a sestavovat rozpočty.
Rozpočty jsou prvním krokem v tomto procesu peněžní kalkulace. Firmy se snaží co nejlépe odhadovat, kolik budou stát jejich vstupy a kolik mohou získat příjmů za konečný produkt. Po uplynutí rozpočtového období bude firma znát své zisky nebo ztráty. Rozpočtování využívá peněžní kalkulace k tomu, aby se firma či jednotlivec dopředu pokusili učinit co nejlepší rozhodnutí o tom, jak využít dostupné vstupy, a výsledné zisky a ztráty výrobcům říkají, jak dobrá nebo špatná byla jejich rozhodnutí. Zisky signalizují, že byla vytvořena hodnota, ztráty signalizují zničení hodnoty. Proces peněžní kalkulace nám umožňuje určit, který z různých technologicky možných způsobů výroby zboží je ekonomicky nejefektivnější – tedy který vede k vytvoření největší hodnoty tak, jak o tom svědčí zisk a ztráta.
Jde navíc o proces bez konce. Jakmile jsou vyčísleny zisky nebo ztráty za poslední období, musí podnikatel tyto údaje interpretovat a formulovat nový rozpočet na příští období, který bude opět testován pomocí zisku a ztráty. Podnikatel se zejména bude muset rozhodnout, jaké případné změny jsou nutné v kombinaci kapitálových statků a práce, která byla použita v posledním výrobním procesu. Ztráty naznačují, že tyto vstupy se k sobě nehodily tak dobře, jak se očekávalo, takže může být nutné původní kombinaci rozebrat a nahradit některé dílky novými vstupy. Toto neustálé promíchávání a přehazování kombinací kapitálu na základě údajů o ziscích a ztrátách vyplývajících z konkurence je procesem učení trhu, který je nutný díky mnohočetné specifičnosti kapitálu, a řeší se existencí cen, tvořených peněžní směnou, jež nám umožňuje provádět peněžní kalkulaci.
Tento rakouský pohled na kapitál a peněžní kalkulaci nám poskytuje poněkud odlišný pohled na zisk a ztrátu, než jaký se obvykle objevuje v běžných učebnicích ekonomie. Většina standardních prezentací se zaměřuje na motivační účinky zisku a ztráty – na toto pojetí také narážíme v diskuzích o významu „ziskového motivu“. Je jistě pravda, že zisky (a ztráty) slouží lidem jako pobídka či motiv k tomu, aby činili správná rozhodnutí o alokaci zdrojů. Lákadlo zisku má význam pro to, aby lidé přemýšleli o tom, jak nejlépe vytvářet hodnoty. Samotná motivace však nestačí. I kdyby si každý upřímně přál vytvářet hodnoty pro ostatní, tato motivace by nemohla odpovědět na otázku, jak takovou hodnotu vytvářet.
Bez znalosti toho, jak dobře či špatně jednáme při snaze o dosahování svých přání, nás samotná přání nemohou dovést ke společensky žádoucímu výsledku. Klíčová funkce zisku a ztráty z rakouského pohledu není motivační, ale epistemická: signály zisku a ztráty nám poskytují znalosti, které bychom jinak postrádali. Tento pohled na zisk a ztrátu také nabízí jiný pohled na politiky, jako jsou dotace, finanční výpomoci nebo konfiskační daně ze zisku. Všechny tyto politiky vytvářejí zkrat v procesu zisku a ztráty, a tím mu brání vysílat přesné signály podnikatelům (a poskytovat jim správné pobídky). Zisk a ztráta jsou jako signály slasti a bolesti vysílané našimi nervovými zakončeními. Kdybychom necítili bolest ruky na horkých kamnech, nevěděli bychom, že se popalujeme. Politiky, které narušují proces zisku a ztráty, nám brání poznat, jak dobře či špatně využíváme zdroje. Bez skutečných signálů o ziscích a ztrátách jsou výrobci slepí a spotřebitelé v důsledku toho trpí.