Další ze stěžejních částí Mengerových prací byla koncepce trhu jakožto procesu a s tím související koncept, který se dnes nazývá „spontánním řádem“. Jak již bylo zmíněno dříve, dva z marginalistických revolucionářů, Jevons a Walras, formulovali své vlastní verze této teorie v matematické terminologii. Jejich díla chápou úkol ekonomie jako řešení statických matematických problémů, jak alokovat zdroje co nejoptimálněji.
Marginalismus se stal jen řešením toho, jak nastavíme parametry optimalizačního problému, a ekonomie se začala soustředit na popis následujících optimálních rovnovážných stavů a na to, jak změny ve sledovaném systému změní výsledný rovnovážný stav. Tento přístup k ekonomii, často nazýván „statickou analýzou“, byl podobný zkoumání dvou statických momentek dané ekonomiky. Oproti tomu Menger nabídl něco bližšího pohyblivému obrazu, při kterém je úkolem ekonomie vysvětlit procesy, kterými probíhaly ekonomické změny.
Toto rozdílné zaměření můžeme pozorovat již ve struktuře Mengerových Principů. Menger začíná vymezením definice „statku“ a vysvětlením subjektivní hodnoty, poté se přesune k pojednání o povaze směny, a nakonec podá analýzu toho, jak vznikají ceny. Tato struktura naznačuje, že ceny jsou přímým důsledkem všech těchto skrytých procesů subjektivního hodnocení a směny. Když tento postup porovnáme s postupy Jevonse a Walrase, společně s postupy jejich novodobých následovníků, teoriemi „částečného rovnovážného stavu“ a „obecné rovnováhy“, zjistíme, že tyto teorie začínají s cenami a poté až zkoumají, co aktéři pohledávají a nabízejí na základě cen.
Cílem těchto přístupů je nalézt soubor cen a množství, při kterých je každý schopen maximalizovat svůj užitek a zisk, s ohledem na rozhodnutí ostatních aktérů. Menger chce spíše vysvětlit to, jak budou účelová jednání jednotlivců vzájemně interagovat prostřednictvím trvajícího procesu v reálném čase, aby vytvořila konkrétní ceny a množství, které můžeme vidět v daný okamžik.
Nemusí to být rovnovážné ceny a množství. Menger ani nevěřil v to, že jedinými podnětnými výsledky, které bychom měli vyhledávat, jsou ty, při kterých se maximalizuje užitek a zisk pro všechny. Ve skutečnosti ani nepoužíval matematický jazyk „maximalizace“, jelikož pochopil, že lidé se rozhodují nedokonale a jednají na základě omezených znalostí.9
Tento rozdíl mezi procesem a rovnováhou je středem i moderní rakouské školy. Většina dnešních ekonomů tráví svůj čas popisováním vlastností různých rovnovážných stavů a porovnáváním efektivnosti jejich výsledků. Ekonomika je modelována, jako by to byl systém v rovnováze. Předpoklady potřebné k tomu, aby ekonomika reálného světa byla v rovnováze, jsou ale velmi přísné. Rovnovážné modely v hlavním ekonomickém proudu například musí předpokládat, že každý je vlastníkem všech dokonalých relevantních informací, že nikdo nedokáže ovlivnit cenu za konkrétní statek, stanovenou trhem, a že všechny statky určitého typu (jako např. snídaňové cereálie) jsou identické.
Skutečný svět je samozřejmě světem nedokonalých informací a nejistoty, kde někteří prodejci a kupci mají větší vliv než jiní a kde se produkty liší v mnoha ohledech. Rakušané vidí trh jakožto proces, kterým se částečně informovaní lidé učí jeden od druhého, co chtějí ostatní a jak to co nejlépe vyrobit.
Klíčem k pochopení tohoto procesu je podnikatel. Na roli podnikatele se více zaměříme v dalších kapitolách, prozatím postačí říci, že podnikatel je ten, kdo posouvá kupředu objevovací proces trhu tím, že vyhledává příležitosti, které ostatní účastníci trhu přehlédli. Pokud se na jedné straně ulice prodávají jablka za 50 korun za kilo a na druhé straně ulice se prodávají jablka za 75 korun za kilo, tak někteří kupující přehlédli jablka za nižší cenu a někteří prodejci přehlédli příležitost k lepšímu prodeji.
Tato nerovnováha odráží omezené znalosti kupujících a prodávajících. Podnikatel, který si všimne této situace, může nakupovat jablka na jedné straně, například za 60 korun za kilo, a na druhé straně ulice je za cenu někde mezi 60 korun za kilo a 75 korun za kilo prodávat. Tím podnikatel informuje obě skupiny o jejich omylu a pomáhá jim k nápravě tím, že snižuje či odstraňuje nesouladnost cen.
Když toto podnikatelé provádějí, tak z toho mají prospěch všechny strany. Lidé prodávající za 50 korun za kilo mohou zvýšit cenu, lidé kupující za 75 korun za kilo získají nižší cenu, a podnikatel si vydělá. Pokud se na toto jednání podíváme izolovaně, podnikání také přibližuje trh blíže k hypotetické rovnováze tím, že zužuje rozsah dostupných cen, dokud trh nedokonverguje jen k jedné ceně za jablka, a počet jablek dostupný za tuto cenu je přesně roven počtu, který si lidé přejí koupit.
Rakouský zájem o tržní proces nám umožňuje rozpoznat, že takový limitní bod nikdy nenastane, jelikož faktory, které ovlivňují bod rovnováhy, nikdy nezůstávají konstantními. Preference lidí se mění, náklady na výrobu statků se mění, a mohou se změnit i dostupné substituty. Kterýkoliv z těchto faktorů mění bod rovnováhy.
Rakušané se zajímají o to, jak tyto změny probíhají a jak se z nich aktéři, zejména podnikatelé, učí a jak na ně reagují. Jedním z důsledků této perspektivy je, že při pozorování trhu v jakémkoliv izolovaném okamžiku je velmi obtížné vědět, jak dobře si daný trh vede. Žádná momentka stavu trhu nemůže vzít v potaz skutečnost, že trhy jsou vždy ve stavu změny podle toho, jak se mění znalosti jednotlivých lidí. Efektivita trhu není v tom, jak si vede v izolovaném okamžiku ve srovnání s ideálem, ale jak snadno se lidé dokáží poučit ze svých chyb, a jaké motivace mají k jejich nápravě.
Vzhledem k tomu, že reálné trhy se ve skutečnosti nikdy neusadí do konečné rovnováhy, tedy vždy posuzujeme efektivitu trhu podle toho, jakým způsobem nerovnovážné ceny slouží k poskytnutí znalostí a incentivy, které lidé potřebují, aby lépe koordinovali své plány. Tento argument prozkoumáme podrobněji později, až projednáme roli cen. Pochopení této problematiky vyžaduje důraz na tržní proces, který započal Menger.
Mengerovo dílo dalo rakouské ekonomii také druhou část její specifické identity. Jak ukázala první kapitola této knihy, Menger se snažil ve svých Zásadách, stejně jako ve svém Zkoumání, vysvětlit, jak se mohou vynořit společenské výsledky, aniž by je lidé záměrně vytvářeli. V Zásadách je stěžejním příkladem tohoto typu procesu Mengerovo slavné vysvětlení původu peněz.10 Menger tvrdil, že nikdo nevynalezl peníze, ale místo toho se peníze neplánovaně vynořily z pokusu lidí zvýšit uspokojení svých potřeb skrze směnu.
Představte si směnnou ekonomiku, ve které jediným způsobem, jak může dojít ke směně, je, pokud někdo jiný zároveň má to, co chcete, a chce to, co máte vy. Nutnost nalezení této „dvojité shody potřeb“ umožňuje provést pouze několik málo směn.
Některé statky ale budou ve směně více poptávané než jiné. Které to budou, píše Menger, záleží na mnoha různých subjektivních hodnoceních spotřebitelů. Někteří obchodníci si všimnou, že tyto statky jsou populárnější, a pokusí se shromáždit jejich zásoby – nikoliv proto, že by po nich toužili za účelem spotřeby, ale protože věří, že tyto statky půjde jednoduše směnit za jiné statky, které chtějí spotřebovat. Toto je proces „nepřímé směny“. Všechny tyto zprostředkovatelské statky lze nazvat „prostředky směny“, ale ještě to nejsou peníze.
Menger dále argumentuje, že ostatní obchodníci by si všimli, s jakou lehkostí uživatelé těchto vysoce směnitelných statků mohou obchodovat, a začali by je napodobovat. To by samozřejmě ještě více zvýšilo poptávku po zprostředkovatelských statcích a ty by se tudíž staly ještě lepšími prostředky směny. Časem malé množství statků vyhraje nad ostatními jakožto nejsnáze směnitelné. Obvykle to je jen jeden či dva. Tyto statky se skutečně stávají penězi, protože jsou všeobecně přijímanými prostředky směny.
Aby něco bylo penězi, musí to být něco více než jen prostředek směny. Lidé musí oprávněně věřit, že daný statek bude přijímán rutinně, způsobem, o kterém nemusejí přemýšlet. Jakmile začnou existovat peníze, směna se stává mnohem snazší a lidé mohou snáze zvýšit své bohatství a snáze dosahovat uspokojení svých potřeb.
Mengerova teorie původu peněz je typickým příkladem toho, co Hayek a další ekonomové později označili termínem „spontánní řád“. Žádný z aktérů provádějících směnu neměl v úmyslu vytvořit novou společenskou instituci. Každý z nich se jednoduše snažil zlepšit svou vlastní situaci tím, že směňoval statky k uspokojení svých potřeb. I tak ale neúmyslně přispěli k vzniku společensky prospěšných dopadů tím, že vyvolali vznik peněz.
Skotský morální filozof 18. století Adam Ferguson nabídl krátkou definici spontánních řádů (jako jsou peníze) tím, že je nazval „výsledky lidského jednání, nikoliv však lidského záměru“.11 Myšlenka spontánního řádu je stěžejním analytickým konceptem rakouské školy. Ferguson byl současníkem Adama Smithe, a jedním ze způsobů, jakým můžeme nahlížet na Mengerův přínos sociální analýze, je, že rozvíjel a rozšiřoval Smithův koncept „neviditelné ruky“.
Smith je obvykle považován za prvního moderního ekonoma, protože rozpoznal procesy, kterými v tržní ekonomice vyvstává řád bez záměrného plánu. Pochopil, že vhodný soubor sociálních institucí by mohl využívat jednotlivá sobecká jednání k tomu, aby neúmyslně sloužila k uspokojení potřeb ostatních. Když jsme „vedeni neviditelnou rukou k prosazování cíle, který nebyl součástí [našeho] záměru,“ je to proto, že nám instituce poskytují informace a incentivy, které potřebujeme k tomu, abychom věděli, jak co nejlépe vytvořit hodnotu pro ostatní.12 V Bohatství národů tuto myšlenku Smith jako první jasně formuloval a poté také aplikoval na ekonomickou aktivitu.
Mengerova teorie původu peněz a širší objasnění myšlenky spontánního řádu v jeho Zkoumání metod společenských věd stavěla na Smithově práci, když Menger pečlivěji analyzoval proces, kterým společenské instituce vznikají bez centrálního plánu, a označil tento proces za středobod společenských věd. Kombinací spontánního řádu s marginalismem a subjektivismem Menger poskytl pevnější mikroekonomický základ k Smithovým tezím. Tvrzením, že ceny jsou samy o sobě příkladem řádu bez záměrného plánu, který vyvstal ze subjektivního a marginálního hodnocení směňujících, Menger otevřel dveře rakouské koncepci cen jakožto vyjádření informací, která byla více rozvinuta v Hayekových pracích v 20. století.
Od vysvětlování toho, jak vznikají konkrétní ceny, přes popis obecnějších vzorců ekonomických jevů, až po analýzu vzniku a fungování celospolečenských institucí, rakušané vždy začínají u vnímání a jednání jednotlivců, a jak jejich interakce vede k výsledkům, které žádný z nich ani nezamýšlel, ani neplánoval. Pochopení toho, že velká část světa kolem nás není něco, co by lidé vědomě vytvořili, má četné důsledky pro jednotlivé aspekty ekonomie, jak také v dalších kapitolách uvidíme.
Teorie spontánního řádu mimo jiné také nasměrovala rakušany ke zkoumání důležitosti společenských institucí při zajišťování toho, aby jednání ve vlastním zájmu vedla k celospolečenskému prospěchu. To, co způsobuje, že neviditelná ruka funguje, a co dává spontánnímu řádu „řád“, je správný soubor společenských a ekonomických institucí, které poskytují zpětnou vazbu a podněty nutné ke správnému nasměrování vlastního zájmu ku prospěchu druhým.
Například tam, kde jsou vlastnická práva jasně definována a dobře vymáhána, výroba i směna běží hladčeji a tržní ceny lépe odrážejí hodnoty statků pro spotřebitele. Hledání zisku vede podnikatele k poskytování zboží a služeb, které ostatní chtějí. Tam, kde vlastnická práva nejsou tak jasná, nebo kde veřejná politika pokřivuje náklady podnikatelů, sobecké hledání zisku nebude veřejnosti přinášet stejnou úroveň výhod. Neviditelná ruka přináší dobré výsledky, když jsou pravidla hry schopna poskytnout potřebnou zpětnou vazbu a dobré incentivy.
Podle rakušanů není efektivita ekonomických procesů zdaleka jen výsledkem jednání jednotlivců, nýbrž je to mnohem více dopad existence správných institucí, pod kterými mohou tito jednotlivci jednat. Ekonomický pokrok není důsledkem sledování vlastních zájmů nebo racionálního rozhodování jako takového, ale je důsledkem existence správného institučního rámce, ve kterém lze takto jednat.
Tím, že jsme Smithův vhled neviditelné ruky obohatili jasnějšími ekonomickými základy, jsme si rozšířili naše chápání spontánního řádu a rakušanům dali do rukou významný analytický nástroj k porozumění ekonomických a společenských procesů.13