Kromě problému s pracovní teorií hodnoty nedokázali ekonomové 18. století vysvětlit ani známý paradox vody a diamantů: voda, která je pro lidský život nezbytná, je velmi levná, ale diamanty, které jsou pro lidský život pouze luxusním doplňkem, jsou velmi drahé. Pokud připustíme, že hodnota statků nějakým způsobem odráží jejich užitečnost, jak je tedy možné, že diamanty jsou cennější než voda, vzhledem k tomu, jak je voda klíčová pro lidský život? Právě tuto hádanku zodpověděla marginalistická revoluce.
Hodnota statku se neodvíjí od jeho celkové užitečnosti (tedy jak je hodnocen ve srovnání s jeho úplnou absencí), ale spíše od jeho mezní užitečnosti neboli hodnoty té části z celé nabídky daného statku, která byla spotřebována v daném okamžiku. Hodnota litru vody je malá, protože většina lidí nemá naléhavou potřebu získat jeden litr navíc. Naopak karát diamantů má vysokou hodnotu, protože po jeho mezním užitku je vysoká poptávka. Myšlenka, že mezní užitek určuje hodnotu statku, nevyřešila pouze paradox vody a diamantů, ale také posunula ekonomii na cestě k pochopení hodnoty a ceny.
Na rozdíl od Jevonse a Walrase, v jejichž rukou byl rozdíl mezi celkovým a mezním užitkem rychle převeden do matematických vzorců, Menger spojil myšlenku „mezní hodnoty“ s důrazem na subjektivismus, a nabídl tak odlišný přístup k chápání ekonomických procesů. Mengerova teze začíná poukázáním na fakt, že jednotlivci chtějí uspokojit určité cíle (nebo „potřeby“, jak je nazýval). K tomu potřebujeme mít k dispozici prostředky, které jsou schopny tyto cíle uspokojit. Tento poznatek vedl Mengera k definici „statků“ jako věcí, které mají schopnost uspokojit nějakou lidskou potřebu. Tato schopnost představuje užitek z daného statku.
Konkrétněji definoval „ekonomické statky“ jako statky, které jsou kvůli svému omezenému množství a z něj plynoucí vzácnosti schopny uspokojit pouze potřeby omezeného počtu lidí. „Neekonomické statky“ jsou naproti tomu natolik hojné, že jich je více než dost k uspokojení všech možných přání. Například vzduch uspokojuje naši potřebu dýchat, a i přesto je jej více než dost pro nás všechny k uspokojení všech našich potřeb dýchání, na rozdíl od jiných produktů či přírodních zdrojů, u nichž naše potřeby převyšují množství, které je k dispozici.
V centru Mengerovy teorie hodnoty stojí subjektivismus. To, co dává statkům jejich hodnotu, není nic inherentního nebo obsaženého v samotném statku, ale spíše to, jak lidé vnímají schopnost statku uspokojit jejich potřeby. Moje přesvědčení, že potřebuji kladivo, aby mi pomohlo postavit dům, je dostatečné k tomu, aby tomuto kladivu dalo hodnotu. (Jestli je kladiv k dispozici více nebo méně než potřeb, které mohou uspokojit, bude určovat, zda jsou kladiva ekonomické nebo neekonomické statky.)
Konečný zdroj hodnoty je lidská mysl. Protože naše vnímání toho, co potřebujeme k uspokojení svých přání, bude založeno na konkrétním množství zboží, které požadujeme, Mengerův subjektivismus byl do sebe schopen začlenit myšlenku marginalismu. Kdykoli hodnotíme užitečnost prostředku k uspokojení nějaké touhy, uvažujeme v termínech konkrétního, specifického množství tohoto statku, který si přejeme získat.
Moderní rakouská ekonomie ráda zdůrazňuje jeden konkrétní důsledek Mengerova pojetí. Příliš často se myšlenka „užitku“ vysvětluje jako druh pocitu, který máme z uspokojení přání – když si uděláme sendvič k obědu a sníme ho, tak ze sendviče získáváme užitek, protože se díky uspokojení naší touhy cítíme dobře. Kromě poměrně zřejmého bodu, že například návštěva zubaře může uspokojit potřebu, ale nemusíme se díky ní „cítit dobře“, trpí toto vysvětlení hlubším problémem.
Rakouské pojetí užitku se netýká pocitu, který lidé získávají. Řečeno jazykem psychologie, není „hédonické“. Místo toho jde o schopnost zboží uspokojit nějakou touhu. „Užitek“ z tohoto sendviče neodráží pocit, který vám dává, ale vaši víru v to, že dokáže uspokojit vaše přání snížit váš hlad. Z tohoto pohledu je mezní užitek zboží schopnost určitého konkrétního množství zboží uspokojit další nejdůležitější neuspokojenou touhu.
Řadu rakouských poznatků můžeme ilustrovat na následujícím příkladu. Představte si, že mám čtyři potřeby, které bych rád uspokojil, a každá z nich vyžaduje litr vody. Menger tvrdí, že lidé se snaží uspokojit nejprve svá nejnaléhavější přání, po nichž následují méně naléhavá přání v pořadí podle důležitosti. To, co nazýval „šetřením“, byla naše snaha využít prostředky, které máme k dispozici, a přidělit je k co nejnaléhavějším potřebám. Proto seřadím svá čtyři přání od nejdůležitějšího po nejméně důležité a nejnaléhavější přání uspokojím prvním litrem vody, další nejnaléhavější požadavek druhým a tak dále. Pokud mohu získat pouze tři litry, nejméně naléhavá touha zůstane neuspokojena. Podívejme se, jak lze na tomto příkladu ilustrovat některé klíčové koncepty.
Zaprvé, voda je užitečná, protože věřím, že pomůže uspokojit tyto potřeby. Můj výběr toho, která přání uspokojit, mé pořadí jejich důležitosti a mé rozhodnutí použít litry vody k jejich uspokojení jsou všechno doklady subjektivismu rakouské ekonomie. Skutečnost, že každé přání vyžaduje k uspokojení určité množství vody, nám umožňuje vidět důležitost meznosti. Mé určení toho, jakou hodnotu má pro mě voda, bude záviset na tom, jak ohodnotím důležitost litru vody, o jehož získání právě uvažuji. A důležitost tohoto litru vody bude zase záviset na důležitosti, kterou přikládám potřebě, kterou uspokojí.
Tou není štěstí nebo jiný hédonický pocit – je to jen důležitost, kterou spojuji s uspokojením této touhy. Hodnota jakéhokoliv statku pro jedince tedy závisí na tom, jakou hodnotu má pro něj důležitost daného přání, které daná mezní jednotka tohoto statku uspokojí. Jestliže mi litr vody přede mnou umožní umýt si auto, pak je hodnota této vody spojena s významem, který přikládám tomu, aby mé auto bylo čisté.
Na tomto příkladu také vidíme, jak rakušané chápou základní ekonomické pojmy jako „náklady obětované příležitosti“ a „klesající mezní užitek“. Náklady obětované příležitosti jsou konvenčně definovány jako další nejlepší alternativa, které se vzdáme, když učiníme nějakou volbu. Čelíme nedostatku a volba jedné věci znamená, že se vzdáme další nejlepší věci, kterou bychom si mohli vybrat. Náš příklad s litry vody tuto myšlenku pěkně ilustruje. Pokud máme tři litry vody, jaké jsou naše náklady obětované příležitosti, když použijeme všechny tři litry? Je to touha, která zůstane neuspokojena poté, co učiníme rozhodnutí a vodu použijeme.
Předpokládejme, že třetím nejcennějším využitím je zalévání zahrady a čtvrtým mytí oken. Konvenční ekonomie by řekla, že náklady obětované příležitosti na zalévání zahrady jsou vyšší než náklady na mytí oken. To je pravda, ale rakouský pohled přidává dva důležité prvky: Zaprvé, že náklady obětované příležitosti jsou subjektivní. Pouze osoba, která se rozhoduje, přesně ví, jakou důležitost přikládá zalévání zahrady oproti mytí oken. Tímto způsobem nelze její náklady obětované příležitosti objektivně změřit.
Zadruhé, což je však ještě zásadnější, náklady obětované příležitosti nikdy ve skutečnosti nepocítíme, protože je to volba, kterou jsme neudělali. Náklady obětované příležitosti jsou nakonec očekávaná důležitost neuskutečněné možnosti. Samotná skutečnost, že se daný člověk rozhodl zalévat zahradu, znamená, že nikdy neumýval okna, a tudíž nikdy nezažil, jak důležité je uspokojení tohoto přání ve skutečnosti.
Když se rozhodujeme, rozhodujeme se mezi subjektivními očekávanými užitky našich různých možností. Možnost, kterou vyhodnotíme jako nejdůležitější z těch, které si nevybíráme, není prožívána. Pokud se rozhodnu objednat humří makarony se sýrem místo rybích tacos, jsou mými náklady obětované příležitosti subjektivně očekávaný užitek, o kterém jsem si myslel, že by přinesly rybí tacos. Nikdy nemohu s jistotou vědět, jaké by mé náklady obětované příležitosti byly ex post, protože jsem nikdy nezažil volbu, kterou jsem neudělal.6
I myšlenka klesajícího mezního užitku vypadá z rakouského pohledu jinak. Obvykle je tento koncept prezentován jako myšlenka, že čím větší množství určitého statku spotřebováváte, tím méně „dobrého pocitu“ z něj máte. Takže zatímco první část dortu může chutnat skvěle, nakonec budou další kousky dortu chutnat hůře a hůře. Toto vysvětlení však považuje užitek za hédonický pocit, nikoliv jako schopnost uspokojit přání.
V příkladu o litrech vody je mezní užitek vody důležitý pro uspokojení potřeby přikládaný každému litru ve vztahu k jeho schopnosti uspokojit konkrétní potřebu. První litr nám umožní umýt auto, což je naše nejdůležitější potřeba. Další litr může být určen k pití, což je naše další nejdůležitější potřeba, následovaná zaléváním zahrady a mytím oken.
Mezní užitek každého litru je menší než užitek předchozího litru, protože důležitost, jakou přikládáme potřebě, kterou uspokojuje, klesá. Ačkoli můžeme říci, že mezní užitek vždy klesá s tím, jak získáváme po sobě jdoucí jednotky zboží, nemůžeme tuto užitečnost vyjádřit číslem, protože zůstává subjektivní a pouze ve formě očekávání.
Menger zobecnil svou diskuzi o statcích, užitku a hodnotě na výrobní proces. Podle pracovní teorie hodnoty byla hodnota vstupů do výrobního procesu tím, co určovalo, jak hodnotný bude výstup tohoto procesu. Čím více práce bylo vynaloženo na výrobu zboží, ať už přímo, nebo ve formě dříve vyrobeného zboží, tím hodnotnější zboží bylo. Menger tento argument postavil na kolena a dokončil tak ekonomickou verzi koperníkovské revoluce.
Nejprve rozlišil to, co nazval statky „nižšího řádu“ a statky „vyššího řádu“. První jsou spotřebními statky nebo věcmi jim blízkými: například snídaňové cereálie v regálu jsou statky „prvního řádu“. Statky vyššího řádu jsou vstupy, které se používají k výrobě zboží nižšího řádu, například obilí a cukr.
Menger si všiml, že to, co rozhoduje o řádu statků, není žádná vnitřní vlastnost zboží, ale spíše to, jak daný statek zapadá do plánů výrobců a spotřebitelů. Například mouka je statkem vyššího řádu při výrobě sušenek, které si koupím v obchodě. Ale zároveň mouka je zbožím nižšího řádu, když leží v supermarketu, abych si ji mohl koupit a upéct si sušenky doma. Tento pojmový rámec umožnil Mengerovi a rakouské škole, aby se zabývali otázkami, které se týkají „struktury kapitálu“, který produkuje statky, které spotřebitelé kupují.7
Menger dále argumentoval, že hodnota se neodvíjí od vstupů k výstupům, ale od výstupů ke vstupům. Právě proto, že tyto výstupy byly oceňovány spotřebiteli, vstupy, které byly použity k jejich výrobě, měly hodnotu. Kvůli tomu, že spotřebitelé mají rádi Big Mac, mají hodnotu zároveň i dvě hovězí placky, speciální omáčka, sýr a další suroviny a práce zaměstnanců, kteří je vyrábějí. Kdyby lidé přestali jíst hovězí maso, všechny výrobní faktory, které se podílejí na výrobě Big Maců, by ztratily určitou hodnotu.
Není to práce, co dělá statek hodnotným, ale spíše víra lidí, že určitý statek uspokojí jejich potřeby, což dává hodnotu práci a materiálům, které jsou použity k výrobě daného statku. Konečným zdrojem hodnoty zůstává subjektivní preference a znalosti každého z nás jako spotřebitelů. Všimněte si také, že tento přenos hodnoty z výstupů na vstupy není automatický. Někdo musí přijít na to, (a) že si lidé cení některých statků a jiných ne a (b) které vstupy jsou ty nejlepší k výrobě výstupů, kterých si lidé cení. To je úloha podnikatele, o které budeme hovořit podrobněji v kapitole 9.
Tento rámec nám také pomáhá pochopit charakteristicky odlišný význam, který rakouská ekonomie přikládá tradiční nabídce a poptávce. Během naší diskuze výše jsme vynechali peníze a směnu a pouze předpokládali, že lidé buď mají, nebo nějakým způsobem získají zboží, jako jsou litry vody. Ve skutečnosti samozřejmě existuje volba, před kterou spotřebitelé stojí, a která se týká skutečnosti, zda utratit své peníze za tuto nebo jinou věc.
Při rozhodování, zda si koupit litr vody za 10 korun, se spotřebitel ve skutečnosti rozhoduje mezi očekávaným subjektivním užitkem z použití tohoto litru vody na další nejbližší období a očekávaným subjektivním užitkem, který by mohl uspokojit nejnaléhavější neuspokojenou potřebu nákupem nějakého jiného zboží za 10 korun. Schopnost použít peníze k nákupu jakéhokoliv zboží znamená, že implicitně řadíme očekávaný subjektivní užitek všech alternativních přání, které bychom mohli uspokojit za danou částku peněz. Jak uvidíme později, existence cen nám pomáhá orientovat se v tom, co by jinak bylo neuvěřitelně komplexním souborem voleb.
Tento rámec rozšířený o peníze můžeme využít k rakouskému vysvětlení toho, proč lidé zvyšují své množství poptávaného zboží, když jeho cena klesá. Použijme náš příklad litrů vody.8 Vaše ochota koupit více nebo méně litrů vody k uspokojení některých nebo všech těchto čtyř potřeb bude záviset na vašem porovnání ceny litru vody s důležitostí, kterou přikládáte k uspokojení každé z potřeb.
Například můžete být ochotni zaplatit 20 korun za litr na umytí auta, ale ne za ukojení žízně. Pokud by cena byla 15 korun, byli byste stále ochotni zaplatit tuto cenu za umytí auta a možná byste byli ochotni zaplatit i za litr na zažehnání žízně. S dalším poklesem ceny se uspokojení i vašich třetích a čtvrtých přání může stát výhodným. Čím nižší je cena, tím ochotnější jsou lidé uspokojit přání na nižším stupni, protože se musí vzdát méně alternativ, aby tak mohli učinit. A pokud by cena vzrostla na 30 korun, mohli byste se rozhodnout, že to nestojí za to, abyste si umyli auto nebo uspokojili některou z méně důležitých potřeb.
Křivka poptávky je odrazem klesajícího mezního užitku: klesající důležitost dodatečných přání znamená, že toho, co jsme ochotni obětovat na uspokojení těchto přání, bude postupně stále ubývat, jakmile se budeme snažit uspokojit ty méně důležité potřeby. Při vyšších cenách budeme hledat důležitější přání, která bychom mohli uspokojit. Když ceny klesají, jsme ochotnější uspokojit i méně důležité cíle, protože se vzdáváme méně, abychom tak učinili. Tak dostáváme křivky poptávky skloněné směrem dolů: když ceny klesají, lidé si přejí koupit více jednotek zboží, a když ceny rostou, chtějí jich koupit méně.
Stejný argument platí obráceně pro křivky nabídky. Předpokládejme, že mám čtyři litry vody. Chcete-li mě přesvědčit, abych se rozloučil s jedním z nich, nebude to příliš těžké, protože poslední čtvrtý litr využívám na nejméně důležitou potřebu, mytí oken. Protože si tohoto cíle nevážím příliš mnoho, nebude potřeba moc přesvědčování, aby mě přimělo se ho vzdát. Ale pokud chcete, abych se také vzdal zalévání zahrady tím, že vám prodám dva litry vody, bude muset být cena vyšší, protože důležitost této (mezní) potřeby, kterou bych nemohl uspokojit, je větší.
S rostoucí cenou statku tedy budou lidé zvyšovat množství, které dodávají, protože při postupně se zvyšující ceně se budou s větší pravděpodobností ochotni vzdát uspokojení důležitějších přání tím, že se s tímto statkem rozloučí. Vyšší ceny znamenají větší dodávané množství a nižší ceny znamenají menší dodané množství.
Nakonec si všimněte, že nabídka je zde pouze převlečená poptávka. Jsem ochotnější se rozloučit s dalšími litry vody, když mi za to bude nabídnuto více peněz, za které mohu uspokojit důležitější přání, než je přání související s vodou, kterého se vzdávám. Množství peněz, které mohu za svou vodu dostat, je zase určeno poptávkou ostatních lidí po vodě – jsou to oni, kdo říká, že jejich neuspokojená přání, která vyžadují vodu, jsou dost důležitá na to, aby se snažili vodu ode mě koupit. Čím důležitější jsou pro ně tyto jiné cíle, tím více budou ochotni za jejich splnění zaplatit. Lidé, kteří se pokoušejí získat prostředky, o nichž se domnívají, že uspokojí jejich přání, jenž vnímají jako důležité, jsou bodem, kde začíná celá ekonomie.