Rakouské ekonomické škole se v poslední dekádě začíná dostávat obnovené pozornosti, jelikož její politika volného trhu a spojení s libertariánstvím sehrály důležitou roli v akademické a veřejné debatě posledních let. Tato pozornost se ještě zvýšila během krize na trhu nemovitostí a finanční krize, kdy myšlenky rakouských ekonomů často přispěly k objasnění příčin této expanze a následného krachu. Prezidentská kampaň Rona Paula v letech 2008 a 2012 navíc učinila z některých myšlenek rakouské školy součást populárního politického diskurzu. Během poslední dekády myšlenky rakouské školy studuje v rámci svého vysokoškolského vzdělání čím dál více mladých lidí, jelikož více ekonomů se této tradici akademicky věnuje a vyučuje ji, a jako popularizátoři přispívají k veřejné diskuzi prostřednictvím různých médií.
Stále větší přítomnost myšlenek rakouské školy ve veřejném prostoru by mohla naznačovat, že tento přístup k ekonomii je něčím novým. Pravda je však jiná. Počátky rakouské školy sahají až k revoluci v ekonomickém myšlení v 70. letech 19. století, která dala vzniknout modernímu přístupu k ekonomii. Na přelomu 19. a 20. století a několik následujících desetiletí byla rakouská škola jedním z hlavních myšlenkových směrů v ekonomii. Její vliv byl ve 30. letech 20. století oslaben dvěma událostmi. Zaprvé, keynesiánská revoluce v makroekonomii, která vzešla z velké hospodářské krize, odsunula rakouské myšlenky do ústraní. Přibližně ve stejné době se také v mikroekonomii začal prosazovat matematický formalismus, který na ekonomické problémy začal nahlížet jako na zvláštní typy inženýrských problémů. Obě tyto změny byly v rozporu s rakouským přístupem. V důsledku toho rakouská škola v letech mezi druhou světovou válkou a sedmdesátými léty téměř zanikla.
Druhý souběh událostí, tentokrát na počátku 70. let, vytvořil podmínky, které vedly k oživení intelektuální aktivity rakouské tradice a její reputace. Kombinace vysoké nezaměstnanosti a inflace na počátku 70. let 20. století neměla být podle (obecné) keynesiánské teorie a jejích ekonomických modelů, které byly v té době v módě, možná. Neschopnost makroekonomie hlavního proudu vysvětlit, co se dělo, otevřela dveře alternativním přístupům. Dvě konkrétní události roku 1974 pomohly vrátit rakouskou teorii zpět na scénu.
První z nich bylo udělení Nobelovy ceny za ekonomii Friedrichovi Augustu Hayekovi v roce 1974, a to za jeho práci v oblasti měnové teorie a makroekonomie a také za jeho přínos k pochopení informačních vlastností cenového systému. Všechny tyto poznatky byly v souladu s rakouskou tradicí. V témže roce vydal harvardský filosof Robert Nozick svou knihu Anarchie, stát a utopie, která získala prestižní cenu National Book Award. Tato kniha byla obhajobou libertariánské politické filosofie informovanou myšlenkami rakouské školy.1 Hayekova Nobelova cena a Nozickova kniha vrátily diskusi o rakouské ekonomii zpět na scénu napříč různými vědními obory a rozšířily povědomí o rakouské ekonomii ve veřejné debatě.
Tyto události, spolu s vydáním knihy Israela Kirznera Konkurence a podnikání2 v předchozím roce, znamenaly začátek oživení rakouské školy, které od té doby pokračuje a v posledním desetiletí se ještě zrychlilo díky neschopnosti ekonomické disciplíny předpovědět a vysvětlit finanční krizi.3 Od 70. let 20. století se rakouská škola pomalu stala opět součástí rozhovorů v hlavním proudu ekonomie a má nyní vliv na politické analýzy a veřejnou debatu jako nikdy dříve. Přestože neexistují žádné spolehlivé údaje, je téměř jisté, že nikdy předtím nebylo více profesionálních ekonomů pracujících v rakouské tradici, než jak je tomu dnes.
Kořeny rakouské školy tkví v „marginalistické revoluci“ v ekonomii, která proběhla v 70. letech 19. století. Tato revoluce zásadně změnila způsob, jakým ekonomové chápali pojem hodnoty, což mělo zásadní důsledky pro obsah a metody této disciplíny. Před 70. lety 19. století byla hodnota statků nejčastěji vysvětlována s ohledem na náklady na jejich výrobu, zejména na práci, která je s tím spojena. Pracovní teorie hodnoty byla v té či oné podobě přijímána téměř všemi významnými ekonomickými mysliteli od Adama Smithe po Karla Marxe.
Tato teorie má řadu zjevných problémů, mj. jak měřit různou kvalitu práce na jedné škále, nebo jak vysvětlit hodnotu věcí, které jsou objeveny náhodně. Raní ekonomové se usilovně snažili tyto hádanky obejít, podobně, jako se Ptolemaios uchyloval k neelegantním matematickým výmyslům, aby jeho geocentrický model sluneční soustavy generoval správné predikce. Ad hoc podstata těchto vysvětlení vytvořila příležitost k novému systematickému vysvětlení, které přišlo v podobě marginalistické revoluce, ekonomické obdobě Koperníkovy revoluce v astronomii.
Na počátku 70. let 19. století změnili tři myslitelé způsob, jakým se ekonomie dosud dělala, a to objasněním faktu, že hodnota statku nebo služby je výsledkem subjektivního vnímání užitečnosti konkrétního množství potřebného pro spotřebitele (tzv. „mezní“ množství). Statky neměly vnitřní hodnotu a hodnota také nebyla určována množstvím práce nebo jiných vstupů, které byly vynaloženy na jejich výrobu. Místo toho měly statky hodnotu proto, že je lidé považovali za užitečné a konkrétní množství hodnoty, které statky mají, závisí na konkrétním množství statku, které je třeba k uspokojení potřeb spotřebitele.
Dva z těchto tří revolucionářů, William Stanley Jevons v Anglii a Léon Walras ve Švýcarsku, šli cestou matematického přístupu a použili koncept „mezních veličin“ k modelování svého nového chápání užitku v termínech jednoduchého matematického modelování. Naproti tomu třetí z nich přišel s odlišným chápáním způsobu vnímání hodnoty. Více než ostatní dva zdůrazňoval subjektivitu ekonomické hodnoty a to, že „meznost“ volby byla určena spíše v myslích těch, kteří se rozhodují, než aby byla nějakým abstraktním matematickým pojmem.
Tento třetí revolucionář byl Carl Menger, profesor na vídeňské univerzitě. Mengerův přístup k ekonomii, vyložený v jeho Zásadách ekonomie z roku 1871, se stal základem toho, co začalo později být označováno jako rakouská škola. Kromě jeho důrazu na subjektivní povahu hodnoty bylo v centru Mengerovy ekonomie lidské poznání a zdůvodnění, proč jeho nedokonalost vede k tomu, že se musíme neustále potýkat s nejistotou. Pro Mengera byla ekonomie studií o tom, jak se lidé, kteří mají omezené znalosti a čelí nejisté budoucnosti, snaží zlepšit svůj blahobyt tím, že zjišťují, co chtějí, a jak toho nejlépe dosáhnou. Mengerova vize ekonomie byla velmi humanistická: „člověk se svými potřebami a vládou nad svými prostředky k jejich uspokojení je sám o sobě bodem, v němž začíná i končí lidský ekonomický život.“4 Toto pojetí ekonomie zůstává jádrem moderní ekonomie rakouské školy.
Mengerovým dalším velkým přínosem bylo rozšíření konceptu „neviditelné ruky“ Adama Smithe. V Zásadách ekonomie i v jeho pozdější knize Zkoumání metod společenských věd (1883) Menger nabídl vysvětlení společenských jevů, které začínalo volbami jednotlivců, a ukázal, jak byl výsledek těchto voleb často výsledkem, který nikdo z jednotlivců neplánoval ani nezamýšlel. Ve svých Zásadách vysvětloval vznik peněz pomocí této metodiky a ve Zkoumání tuto strategii zobecnil a dále si položil otázku, která se někdy nazývá „Mengerova otázka“:
Jak je možné, že instituce, které slouží obecnému blahobytu, a jsou mimořádně významné pro jeho rozvoj, vznikly bez společenské vůle k jejich vytvoření?5
Tato vysvětlovací strategie, později nazvaná „teorie spontánního řádu“, je také jádrem moderní rakouské ekonomie. Pochopení toho, jak jsou společenské jevy nezamýšlenými výsledky lidské volby filtrované přes různé sociální instituce, je analytickou technikou, kterou rakouští odborníci používají ke zkoumání ekonomie a společenských věd. Vysvětlení spontánního řádu se opírá o koncepty subjektivismu a nedokonalých znalostí, které byly zmíněny již dříve. Právě proto, že naše poznání je částečné a lokální, se spoléháme na společenské instituce, a nikoliv na úmyslný plán a vládu expertů, kteří by koordinovali naše chování. Toto tvrzení má široké důsledky pro otázky politické ekonomie i pro povahu ekonomie jako oboru.
V následujícím textu se budu zabývat myšlenkami rakouské ekonomické školy, s důrazem na to, jak se její analýza liší od standardního učebnicového výkladu ekonomie. Můj přístup bude široce historický v tom smyslu, že se budu zabývat konkrétními myšlenkami zhruba v historickém pořadí, v jakém se objevily a staly se středem pozornosti této školy. Nebudu se zabývat konkrétními mysliteli nebo knihami, ale místo toho budu postupovat podle konkrétních témat a všímat si důležitých přispěvatelů tak, jak se k těmto tématům vztahují.
Ve srovnání s dnešním ekonomickým mainstreamem, rakouský důraz na subjektivismus, nejistotu, význam znalostí a také pojetí trhu jako spontánně uspořádaného procesu objevování, které tato škola zastává, nabízí odlišné a realističtější vysvětlení ekonomických jevů, od nejzákladnějších až po nejsložitější. Vzhledem k tomu, že se ekonomie stala abstraktnější a závislejší na nerealistických předpokladech o tom, co lidé vědí a jak se rozhodují, si přístup, který se těmito problémy zabývá, jistě najde vnímavé publikum, jak nám koneckonců ukazuje oživení rakouské školy.