Je tomu již padesát let od zásadního okamžiku mezinárodního měnového pořádku – pádu bretton-woodského systému. Právě před padesáti lety, 15. srpna 1971, totiž americký prezident Richard Nixon udělal krok, který mnoho kritiků poválečného měnového uspořádání, jako například Henry Hazlitt3, očekávalo již od jeho počátků v roce 1944. Nixon ukončil směnitelnost dolaru za zlato a tím definitivně přiznal, že americký monetární systém není schopen dostát svým závazkům vyplývajících z bretton-woodských dohod. Uzavření „zlatého okénka“ bylo posledním krokem v postupném oddělování světového měnového systému od zlata.
Nixonův krok, často přezdívaný jako „Nixonův šok“, byť pro mnohé velké překvapení, byl však očekávatelný. Dva roky předtím totiž Mezinárodní měnový fond (IMF) zavedl tzv. zvláštní práva čerpání (SDR) ve snaze doplnit vrchol mezinárodní měnové hierarchie, který do té doby stále představovalo pouze zlato, o elasticitu v podobě arbitrární účetní jednotky a rezervního aktiva emitovaného v diskreci fondu. Přílišná disciplína mezinárodního měnového systému v podobě směnitelnosti dolaru za fixní množství zlata totiž v prostředí expanzivní měnové politiky ze strany americké centrální banky hrozila rostoucí nestabilitou bretton-woodského uspořádání.4
V kontextu pádu bretton-woodského systému jsou zajímavé nejen jeho počátky, ale možná ještě více jeho dopady do mezinárodního měnového uspořádání, ve kterém žijeme v dnešní době. Institucionální uspořádání ovlivňuje řetězec zpětných vazeb v čase a konkrétní historická politicko-ekonomická rozhodnutí mají vliv na strukturu dnešních vztahů a tím i na počet stupňů volnosti, kterým je dnešní mezinárodní měnový řád vystaven. Tomuto jevu se v systémové teorii říká „path-dependence“.5 Jinými slovy minulost ovlivňuje naše možnosti změnit současný stav věcí v monetární oblasti.
Byť nejčastěji opakované argumenty ve prospěch bretton-woodské úmluvy hovořily o nutnosti vytvořit řád pro stabilní poválečné uspořádání a umožnit tak návrat k volnému obchodu, ukazuje volba hlavních vyjednavačů, že bretton-woodský projekt se vezl na vlně poválečných nálad, které lze do jisté míry charakterizovat obdivem k úspěchu sovětské ekonomiky a k představám, že válečné období ukázalo efektivnost plánování. Hlavními architekty bretton-woodské úmluvy byli John Maynard Keynes, zastupující evropské či přesněji britské zájmy, a Harry Dexter White, stojící za zájmy Spojených států. Ani jeden z nich se netajil záměrem vytvořit globální měnový systém, který bude centrálně řízen monopolní mezinárodní institucí.6
Lord Keynes plul na konferenci v Bretton Woodu přes Atlantik v době, kdy se mu dostala do rukou Hayekova Cesta do otroctví, kterou dle svých slov během plavby podrobně přečetl. V dopise, který později Hayekovi poslal knihu sice na první pohled chválí, ale doplňuje, že „skoro jistě chceme více [plánování], ale plánování by mělo být realizováno v komunitě, ve které co možná nejvíce lidí, obojí lídři a následovatelé, sdílí [Hayekovu] morální pozici“.7 Keynes tak připlouvá do Bretton Woodu s představou, že ti správní lidé budou schopni úspěšně naplánovat celosvětové měnové uspořádání, pokud jen budou sdílet Hayekovu morální pozici. Je asi hříčkou osudu, že se v Bretton Woodu Keynes setkává se svým protějškem Whitem, obdivovatelem stalinistického režimu a posléze odhaleným špiónem a kolaborantem Sovětského svazu, o kterém lze jen stěží prohlásit, že by sdílel Hayekovu morální pozici.
Souboj Whita s Keynesem však nabírá jiných rozměrů než debaty o tom, zda a jak moc mezinárodní měnový řád naplánovat. Na to mají oba architekti brettonwoodského systému veskrze shodný názor. Spor nastává ve chvíli, kdy se ukazuje, že centrální plány, a to zvláště ty, které se týkají měnových uspořádání, jsou hrou s nulovým součtem.
Spojené království a Spojené státy vstupují na konferenci s odlišnými představami a motivacemi. Zatímco válkou vyčerpaná Británie je čistým světovým dlužníkem, Spojené státy jsou v roli největšího světového věřitele. Dobová anekdota si dělá legraci z faktu, že se Britové díky Keynesovi snaží přechytračit Američany, kteří drží všechny pytle s penězi.8
Po kolapsu zlatého standardu mezi válkami došlo v mezinárodním měnovém řádu k nejistotě a k absenci automatického vyrovnávacího mechanismu skrze zlaté toky a cenové přizpůsobování, který popisoval David Hume. V této situaci se tak v Bretton Woodu otevírá prostor pro strategický merkantilistický souboj o to, v čí prospěch bude nový řád pracovat. Na této otázce, jak už to u centralizovaných modelů s heterogenními agenty bývá, se Keynes a White neshodli, jelikož jednotlivé alternativy vyhovovaly jiným zájmům.
V lobování za merkantilistické zájmy zvítězil Harry Dexter White, jelikož pytle s penězi, respektive přebytek zlatých rezerv, převládl nad důvtipem sebejistého Lorda Keynese. V Bretton Woodu tak nevnikla mezinárodní jednotka Bancor výhodná pro pozici dlužníků, jak si přál Keynes, ale White prosadil roli dolaru jako světové rezervní měny. Během 25 let se však situace obrátila a když Evropané drželi množství dolarů v rukou a žádali za ně zlato, mimochodem v pevně stanovém poměru neodpovídající tržním podmínkám 35 dolarů za zlatou unci, nepohrdla americká strana původně Keynesovým návrhem o ustanovení arbitrární měny Bancor, byť nyní s názvem SDR. O pár let později udělal Nixon rozhodnutí zavřít nadobro „zlaté okénko“, jehož padesátileté výročí si letos připomínáme.
Co přineslo období následující po Nixonově šoku? Obavou během následného postupného rozkladu bretton-woodského systému bylo, že dojde ke strategickému chování národních států a k otevřené obchodní válce měnových devalvací bez plánované koordinace. Nedůvěra ve spontánní procesy vedla ke snaze udržet regulovaný systém skrze Smithoniánskou dohodu, kterou Nixon označil za „nejdůležitější měnovou dohodu v historii světa“. Vydržela 15 měsíců.9 Tržní i politické tlaky vedly poté k tomu, že světové měnové uspořádání se přiklonilo k modelu, který byl postaven na volně pohyblivých směnných kurzech mezi jednotlivými národními měnami a který mimo jinými velmi obhajoval Milton Friedman.
Systém volně pohyblivých měnových kurzů přinesl vedle většího vlivu tržních faktorů také zvýšenou komplexitu na finančních trzích v podobě instrumentů řešících problémy s nejistotou a kurzovým rizikem, ale do velké míry byl posunem k lepšímu od představ osudově domýšlivých návrhů Keynese a Whita. Friedman správně argumentoval, že centralizovaná role nadnárodních institucí vede ke koncentraci moci, která je obzvláště nebezpečná v měnové oblasti, která zásadně přetváří světový ekonomický řád. Oproti všemocnému IMF věřil více tržní decentralizaci a konkurenci mezi jednotlivými národními měnami.
Na první pohled by se mohlo zdát, a někteří autoři takto argumentují, že před padesáti lety došlo v mezinárodním měnovém uspořádání ke změně, která nás přiblížila k hayekovskému prostředí konkurujících si měn.10 Hayek však nepojmenoval svoji knihu, která se konkurenci v měnové oblasti věnuje, denacionalizace peněz11 nadarmo. Hayek postupně během událostí navazujících na pád bretton-woodského systému upravil svoje postoje v oblasti monetární ekonomie a vedle důrazu na decentralizovaný charakter konkurence, který sdílel s Friedmanem, argumentoval, že národním státům a vládám nelze tak důležitou roli, jakou je emise peněz a tím i kontrola nad měnovým uspořádáním, svěřit. Hayek explicitně poukazuje na zdánlivý nesoulad mezi jeho podporou decentralizovaných systémů a argumentací ve prospěch pevných měnových kurzů a říká, že „pevné měnové kurzy [mu] připadají, dokud mají národní vlády monopol na emisi peněz na svém území, nezbytné proto, aby byly vlády svázány velmi potřebnou disciplínou, ale to není samozřejmě nadále nutné, když se musí podřídit na tomto území disciplíně v podobě konkurence s ostatními [soukromými] emitenty.“12
Mohlo by se zdát, že minulé události, od kterých nás dělí již 50 let nejsou pro dnešní svět již tolik relevantní. I přes kolaps bretton-woodského systému se ale s pozůstatky myšlenek měnových plánovačů Keynese a Whita v podobě institucí jako je IMF setkáváme dodnes. Filosofie žádoucí monopolizace mezinárodního měnového uspořádání zásadním způsobem ovlivňovala nedávné debaty o návrhu na měnu emitovanou soukromým subjektem – projekt uskupení Libra Association. Soukromá peněžní jednotka Libra se setkala s na první pohled až šokujícím odporem a kritikou z tolika různých úhlů, že bychom těžko analyzovali, kdo je ve své pozici „bootlegger“ a kdo „baptist“.13 Kritika zaznívala převážně od politiků a centrálních bankéřů, ale ani případná konkurence v podobě bitcoinových fundamentalistů nezůstala pozadu.
Hlavní ekonomka IMF Gita Gopinath prohlašovala, že „je velmi důležité pro regulatorní úřady po celé světě dávat na vývoj [měny jakou je Libra] pozor a zajistit, že nebude příliš pozdě udělat ty správné kroky.“ Skutečnou obavu o dopad na mezinárodní měnové uspořádání schovávalo IMF za prohlášení o ochraně spotřebitele a bezpečnosti dat.14 Velmi daleko v kritice zašla při dotazech ohledně projektu Libra v americkém Kongresu zastupitelka Alexandria Ocasio-Cortez, která se zeptala, zda zakladatelé projektu věří, že „měny jsou veřejnými statky“ a zda „byli demokraticky zvoleni“.15
Obavy vytvářel převážně fakt, že projekt soukromé měny Libra v sobě kombinoval jednak využití existující sofistikované sítě uživatelů platformy Facebook, což je nedostatek, na který naráží ekosystém kryptoměn, a zároveň institucionální rámec, který ve svém návrhu vytvářel funkční protiváhu a konkurenci dnes monopolnímu postavení IMF a jejich účetní jednotce SDR. Naproti elastické emisi SDR v domnělé hodnotě vymezené košem vybraných měn, nabízel projekt Libra skutečné měnové krytí košem vybraných aktiv, plně v souladu s některými Hayekovými návrhy na denacionalizaci peněz, jehož složení by ale nebylo v rukou nadnárodní organizace kontrolované silnými hráči geopolitického boje, ale soukromou firmou snažící se vytvořit produkt v podobě peněžní jednotky, kterou by si mohli uživatelé zvolit jako alternativu k národním měnám. A nejen to. Nabízel díky možnostem dynamické změny složení koše aktiv také protiváhu a konkurenci „stabilním“ poměrům mezinárodního měnového řádu ostře sledovaného IMF.
První reálná možnost realizace Hayekovy představy o soukromých penězích tak narazila na nepřekonatelnou regulatorní zeď měnového uspořádání, které v roce 1944 v americkém Bretton Woodu vystavěli John Meynard Keynes a Harry Dexter White. Projekt Libra se zajímavou měnovou architekturou byl opuštěn ve prospěch upravené verze pod názvem Diem, která „se bude soustředit na vytvoření více tradiční platební sítě, ve které budou coiny navázány přímo na lokální [národní] měny, podobně jako digitální dolary na účtech PayPal.“16 Můžeme jen doufat, že na radikální šok, jakým byl pád brettonwoodského systému v roce 1971, který by umožnil další posun směrem ke svobodným decentralizovaným penězům, nebudeme muset čekat dalších 50 let.
JIŘÍ NOHEJL
Hlavní ekonom Liberálního institutu, absolvent studijního programu Finance na Fakultě financí a účetnictví VŠE a Aplikovaná Informatika na Fakultě informatiky a statistiky VŠE. Na VŠE také vedl semináře magisterského předmětu Ekonomie a právo. V roce 2014 působil jako hostující akademik na katedře ekonomie George Mason University.