Konkrétnější diskuse na úrovni vlády probíhala již od března 1943, kdy československá exilová vláda na konferenci spojeneckých minstrů ministrů financí dostala první komplexnější návrhy na poválečné uspořádání mezinárodních obchodních a platebních styků. Ačkoliv byla větší pozornost věnována staršímu britskému návrhu (na kterém se pracovalo již od počátku 40. let), v roce 1943 byl spojeneckým ministrům předložen i první americký návrh. Finální návrh měl poté být výsledkem syntézy nejužitečnějších prvků obou návrhů.2 Z historie však víme, že výsledný systém měl blíže americkému konceptu. Jaká ale byla československá pozice?
Včasný začátek příprav britského návrhu a sídlo československé exilové vlády v Londýně mohli hrát roli při formování československé pozice. Dalo by se říci, že v Londýně byla vláda pod větším tlakem, který byl patrný již v době, kdy nebylo možno hovořit o vojenském vítězství spojenců. První „průzkum“ si u československé vlády dělala britská strana již v listopadu 1942. V „Dotazníku britského ministerstva obchodu o poválečné hospodářské a obchodní spolupráci“ byla československá vláda tázaná na poněkud návodné otázky, např. „Souhlasíte s myšlenkou, že primárním cílem je dosáhnout světové prosperity skrze politiku řízené expanze pomocí rostoucí spotřeby a udržovaní vysoké úrovně zaměstnanosti?“ A pokud by československá vláda souhlasila s výše zmíněným receptem dosažení všeobecné prosperity, měla sama navrhnout konkrétní opatření.
V souhlasné odpovědi lze nalézt např. návrh na kontrolu a regulaci cen zemědělské produkce, klíčové průmyslové produkce či nerostných surovin a energií. Bylo též zdůrazněno, že Československo vždy bylo průkopníkem welfare-state a bylo přislíbeno, že v jeho budování bude pokračovat i po válce v souladu s nejmodernějšími trendy. Souhlasná stanoviska byla vydána např. i k otázkám zda „Počítáte do budoucna s regulací výroby na celosvětové úrovni kombinovanou s plánovaním exportů?“ nebo zda světová ekonomika vyžaduje komplexní kontrolu. Tlak na keynesovské „recepty“ na dosažení prosperity byl zřejmý.
Nutno však podotknout, že po obdržení obou návrhů odjel ministr financí Karel Ladislav Feierabend do Spojených států, kde měl možnost jednat Harry Whitem, který byl považován za hlavního strůjce amerického návrhu, a ostře se vymezoval proti Keynesovi. Dle Feierabendových slov panovala u Whita a v amerických obchodních kruzích obava, že Keynesův plán je návrhem na zachování britského imperialismu, protože pozice jednotlivých států v Keynesově clearingové unii byla definována i objemem zahraničního obchodu, kde Británie stále dominovala.
Roosevelt sice sliboval větší poválečné zapojení Spojených států do světového obchodu, ale na rozdíl od prezidenta Beneše tomu Feierabend příliš nevěřil, protože během jeho cesty po Spojených státech nabyl dojmu, že to je pouze zbožné Rooseveltovo přání, nikoliv postoj „amerického lidu a průmyslu“. Celkovou skepsi vůči americkému návrhu posilovaly americké problémy s řízením válečné ekonomiky a regulací cen, kdy si byli nuceni přizvat Keynese, aby jim v těchto otázkách poradil. I toto mohl být důvod, proč Feierabend doporučoval exilové vládě přijmout Keynesův návrh jako výchozí bod pro další československé úvahy o poválečném uspořádání. Dle jeho vlastních slov byl Kenesův plán „o mnoho lepší“ a Američanům nezbylo nic jiného než tlačit Whitův návrh silou.
Feierabendovu pozici podporoval i Jan Viktor Mládek z exilového ministerstva financí, Feierabendův kandidát do Československé hospodářské služby a později i přímý účastník bretton-woodské konference, kde byl místopředsedou československé delegace. Mládek studoval na Cambridge přímo u Keyenese a v průběhu války s ním též spolupracoval na plánech poválečné obnovy. Keynesův plán clearingové unie chápal jako nástroj dosažení všeobecné prosperity. „V koncepci Clearingové unie jeví se znaky jeho myšlení a hospodářské filosofie. Keynes byl po celý život bojovníkem hospodářské expanse a tvrdým nepřítelem finančních method, jež znamenají podvázání hospodářského produktu a obratu,“ psal Mládek.
V obdobném duchu se nesl i výklad britského plánu, který Feierabend předložil exilové vládě, když požadoval oficiální schválení tohoto plánu jako výchozího bodu dalších československých úvah poválečném systému. V tomto výklad Feierabend vyzdvihoval především to, že se Keynesovi mělo podařit vyřešit „zlatou otázku“. Ačkoliv bylo možno vyjádřit Bancor ve zlatě, nebylo možné zlato nakupovat. Zákaz nákupu zlata měl být klíčovým prvkem, který by udržel spojené státy v tomto systému, protože pokud by byl nákup zlata možný, Feierabend předpokládal masivní nákupy zlata ze strany Spojených států a návrat k politice izolacionismu. Zároveň ostře kritizoval politické tlaky na přijetí Whitova plánu, který (poněkud chybně) považoval za zlatý standard. „Je to šeredná věc; na to politické kopyto sešije vše a staví do stínu jedinečné myšlenky, jichž Whitův plán nemá. Ten udržuje to, proti čemu jsme se stavěli a proti čemu jsem já už 20 let, tj. zlatý standard. Jsou to osudové věci.“ Keynesův odklon od zlata a jeho slavné poznámky o „barbarském přežitku“ reflektoval i výše zmíněný Mládek. Ostatně v odklon od zlatého standardu, jak byl tehdy chápán, doufal po „neúspěšné“ konferenci i Josef Macek: „Plán Keynesův ukazuje směr. A i když nebyl přijat na mezinárodní konferenci, konané v zemi, která už teď neví, co má dělat se svým zlatem, nebude to příliš dlouho trvat a lidstvo si pomůže ze „zlatých okovů“, jimiž si pracující vrstvy dosud nechávají poutat svoje ruce.“
„Zpřetrhání zlatých okovů“ neměla být jediná výhoda Keynesova clearingového systému. Feierabend chválil i fakt, že clearing šel proti valutovému obchodu, čímž měl bránit spekulacím. Clearingový systém hrál také do karet vládám toužící po větší kontrole kapitálových toků a zároveň měl řešit i „neduhy liberalistického systému“, kdy byl dlužník „vydán napospas“ věřiteli. V neposlední řadě měl clearing umožnit kooperaci různých hospodářských systémů, což mělo udržet Sovětský svaz v čilé spolupráci i se západními spojenci. Tuto Feierabendovu myšlenku kritizoval například Antonín Basch, což byl další československý účastník konference v Bretton Woods. O Baschovi bude ještě v krátkosti pojednáno později.
Diskuse po Feierabendově výkladu na jednání vlády nebyla tak bouřlivá, jak by se dalo v podobných závažných otázkách očekávat. Jediný negativní komentář si neodpustil ministr Masaryk, který Keynesův systém shrnul jako „marxismus v praxi“, ale debaty se pak dále nezúčastnil. Naopak ministr Němec se nechal slyšet, že britský plán odpovídá tomu, co si československá vláda do budoucna představovala. Ministr Ripka přitakal a navrhl hlasovat o tom, aby Feierabend hájil britský návrh jako oficiální východisko československé vlády při dalších jednáních o podobě poválečné systému mezinárodního obchodu.
Po schválení oficiálního stanoviska vládou informoval ministr Lichner prezidenta Beneše, který sám později vyzdvihoval Keynesův teoretický i praktický přínos v měnových otázkách. Ačkoliv se to netýká přímo Bretton Woods, není bez zajímavosti že Beneš, kromě Keynesova příspěvku, zcela otevřeně hledal inspiraci pro řešení finančního uspořádání i v totalitních státech. Nakonec byl to sám Keynes, kdo napsal v předmluvě k německému vydání Obecné teorie, že zavedení ekonomického systému, který navrhoval, by bylo výrazně jednodušší v totalitních státech.
Zatímco byl tedy Beneš příznivcem britského návrhu, příliš nesouhlasil s účastí Antonína Basche v československých exilových strukturách. Basch ostatně nebyl trnem v oku i některým členům vlády. Za hlavní Baschův prohřešek se považoval fakt, že byl příliš spjat s první republikou a liberalismem, což dráždilo zejména prezidenta Beneše. Na tomto základě byl tak odmítnut Feierabendův návrh, aby se Basch stal představitelem Národní banky v zahraničí. Beneš si nedokázal představit, že by na československých bankovkách byl Baschův „liberalistický podpis“. Členové vlády si zase stěžovali na domnělé napojení Basche na Živnobanku. Další útok na Basche přišel např. i ze strany exilové časopisu Čechoslovák, který vydával Bohuš Beneš – synovec prezidenta. Tam vyšel článek, který kritizoval Basche za jeho obhajobu soukromého vlastnictví jakožto klíčové instituce. Kritika mířila především na to, že Basch měl popírat suverenitu státu, který dle jeho názoru neměl rozhodovat ve vlastnických otázkách. I přes všechny výhrady z různých stran si však Feierabend prosadil Basche jako experta do delegací na finanční konference včetně té v Bretton Woods.
Přesto však nelze hovořit o tom, že by mezi Baschem a Feierabendem neexistovaly intelektuální spory. Již bylo naznačeno výše, že Basch rozporoval myšlenku, že by Keynesova clearingová unie zajistila hladkou spolupráci mezi různými hospodářskými systémy, tj. mezi kapitalistickými státy na straně jedné a socialistickými státy na straně druhé. Dle Basche toto nebylo možné a problémy viděl především na straně socialistických států. Nejenom že plánování považoval za neslučitelné s individuální svobodou, ale též ho považoval za hlavní překážku ekonomické prosperity a tolik žádoucího sjednocování Evropy.
Sjednocení Evropy a vytvoření většího hospodářského celku mělo být výrazně těžší mezi státy, kde by byl mezinárodní obchod pod kontrolou vládního monopolu než mezi státy, kde by byl mezinárodní obchod postaven na tržních principech. Jinými slovy, čím více plánování, tím horší sjednocení, protože komplexní ekonomické plánování by činilo vyjednávání méně flexibilní, zatímco by mohla být tvorba velkých hospodářských celků ponechána tržním principům a spontánnímu řádu. Hospodářské plánování přirovnal k situaci, kdy se plánovači snaží stavět dům od střechy dolů, ačkoliv je zřejmé, že je snazší stavět dům odspoda nahoru. Zatímco tedy československá vláda podporovala britský systém, Basch vkládal velké naděje do právě do Spojených států, protože realisticky vyhodnotil, že evropské státy určitě nepovedou boj za co nejsvobodnější obchod. „Europe goes left“, domníval se Basch a obával se vágních programů požadujících sociální či hospodářské revoluce v Evropě (a Československo nebylo v tomto směru výjimkou) a velmi ostře kritizoval návrhy rozsáhlého znárodňování a plánování, za což si vysloužil ostrou kritiku.
Hodnocení konference nebylo zcela jednoznačné. Za úspěch bylo považováno zejména zřízení Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj, ale další jednání, zejména pak o možném úvěru pro Československo, přinesla spíše zklamání. Ministr Feierabend si po konferenci na vládě stěžoval na nepříjemné otázky, které mu byly kladeny. Tyto otázky se týkaly především budoucího uspořádání Československa a jeho socialistické orientace. Zejména ve Spojených státech vznikaly obavy ohledně československé hospodářsko-politické orientace a z nepředvídatelných ekonomických experimentů. Největší obtíže v tomto směru působil článek prezidentova tajemníka Eduarda Táborského v Nové svobodě (1944, Ústavní zajištění nových principů našeho řádu hospodářského a sociálního), který byl americkou stranou chápán jako praktické vyjádření Benešových teoretických úvah z knihy Demokracie dnes a zítra. Feierabendovi tak nezbylo nic jiného, než přiznat chystané rozsáhlé znárodňování či přísnou kontrolu soukromých podniků skrze plánování, ale o konkrétním programu odmítl s americkou stranou hovořit.
Ani poválečný vývoj 1945-1948, ať už v hospodářství nebo v politické orientaci, příliš nepřál širší mezinárodní spolupráci. I přesto zůstávalo Českolovensko zapojeno do struktur dohodnutých na Bretton-Woodské konferenci, tj. do Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Po roce 1948 byla spolupráce ze zřejmých důvodů ještě komplikovanější. Celková orientace na Sovětský svaz, který ani nebyl členem Bretton-Woodského systému, neumožnovala „čilou spolupráci se Západem“, jak si ji českoslovenští politici často představovali. Ukazovalo se, jak předvídal Antonín Basch, že spolupráce mezi rozdílnými systémy byla značně komplikovaná, ne-li téměř nemožná. Na přelomu let 1954/1955 Československo Bretton-Woodský systém definitivně opouští.