PAVEL POTUŽÁKJedním z cílů bretton-woodského systému bylo stabilizovat světové měnové uspořádání, a tím podpořit mezinárodní výměnu zboží, služeb a kapitálu. Zjednodušeně lze říci, že v tomto schématu byl americký dolar navázaný na zlato za daný pevný kurz a ostatní měny byly zafixovány na dolar. Tento systém fixních kurzů mohl snížit kurzové riziko a neopakovat chaos flexibilních kurzů ze třicátých let spojený s kompetitivními devalvacemi, které byly v poválečné době ještě v živé paměti.
V principu tento systém fungoval následujícím způsobem. Pokud se určitá země vydala cestou expanzivní měnové politiky s vyšší mírou inflace, její měna měla dříve nebo později tendenci znehodnocovat vůči americkému dolaru, respektive mohlo přímo docházet k odlivu dolarových rezerv z dané země. Ať tak či onak, centrální měnová autorita dané země byla těmito tlaky přinucena k měnové disciplíně, aby kurz své měny stabilizovala na předchozí úrovni, respektive aby zabránila dalšímu odlivu dolarových rezerv.
Pokud by se inflační cestou vydala sama americká centrální banka, tlaky by byly obdobné jen s tím rozdílem, že by začala ztrácet zlaté rezervy ve prospěch zemí s disciplinovanější měnovou politikou. Odliv zlatých rezerv měl navrátit americkou měnovou politiku zpět na cestu odpovědné měnové politiky. Tím by byl celý systém opět stabilizován.
Tento disciplinující mechanismus systému fixních kurzů byl jedním z hlavních důvodů, proč ve 30. letech 20. století Friedrich August von Hayek dané schéma preferoval před systémem volných plovoucích kurzů. Ty podle něj vedou k měnovému nacionalismu a k rozbití mezinárodního měnového řádu a umožňují nezávislé pro-inflační politiky jednotlivých zemí bez vnější disciplinující kotvy.
Systém fixních kurzů bretton-woodského typu však mohl generovat a generoval jiný problém, na který upozorňoval Milton Friedman. Země, která se vydala inflační cestou a u níž byly tlaky na znehodnocení její měny, respektive ztrátu dolarových rezerv, se mohla pokusit zlepšit svou platební bilanci omezením zahraničního obchodu pomocí cel a kvót. Tyto bariéry snížily poptávku po zahraniční měně a krátkodobě mohly tlakům a útokům na danou měnu ulevit.
Jednou z myšlenek systému fixních kurzů byla podpora zahraničního obchodu. Výše uvedeným mechanismem však docházelo k jeho omezování. Friedman tedy doporučoval přejít na systém volně pohyblivých měnových kurzů, které by nerovnováhy platební bilance mohly eliminovat bez nutnosti vztyčování umělých celních bariér. Filosoficky byla myšlenka volných kurzů podpořena úvahou, že měnový kurz je cena jako každá jiná a o její výši by měly rozhodovat tržní síly.
Je tedy zajímavé, že dva velcí představitelé liberální tradice v jistých obdobích svého života podporovali různá schémata uspořádání měnových kurzů. Hayek v letech třicátých se stavěl proti flexibilnímu kurzu, Friedman po druhé světové válce byl jeho podporovatelem.
Názorový mix mezi klasickými liberálními ekonomy je však ještě pestřejší. Proti Friedmanově obhajobě flexibilních kurzů stojí misesovská větev rakouské školy v čele s Murray Rothbardem. Tento přístup argumentuje následujícím myšlenkovým postupem.
Obhajobu flexibilních kurzů, které stabilizují platební bilance mezi dvěma zeměmi, lze aplikovat i na vztah dvou regionů uvnitř jednoho státu. Pro chudší region by mohlo být výhodnější zvolit vlastní měnu, tu relativně znehodnotit, a tím dosáhnout konkurenční výhody. Argumentem ad absurdum je možné pokračovat na úroveň města, ulice, domu, či dokonce jednotlivce. Nakonec by každý člověk mohl být emitentem vlastní měny s flexibilním kurzem vůči ostatním. Tím by se ale směna peněžní, s jedním univerzálním prostředkem směny, stala směnou barterovou, v níž by si jednotlivci vyměňovali své vlastní měny. Tento barter by zajisté znamenal nekonečně chudší společnost než pokročilá nepřímá směna s jednou měnou.
Bretton-woodský systém se nakonec rozpadl i kvůli neochotě emitenta kotevní měny, tedy amerického dolaru, disciplinovat svou měnovou politiku. Přirozený mechanismus utažení měnové politiky po předchozí americké měnové expanzi z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let následované nemilosrdným odlivem zlata z USA, vyřešila americká vláda odstřižením dolaru od zlata v letech sedmdesátých. Tím celý systém skončil.
Následoval chaos flexibilních kurzů ve druhé polovině 70. let, ne nepodobný tomu z let třicátých. Nominální kotva v systému papírových peněz a volných kurzů byla nakonec nalezena v měnových režimech, které stály na stabilních pravidlech. Ty jako princip měnové politiky vždy doporučoval Friedman a vlastně i Hayek. Dnešní režim inflačního cílování vznikl také z myšlenkové tradice hájící pravidla a kredibilní měnovou politiku a uvědomující si nebezpečí ad hoc inflačních epizod orchestrovaných centrální bankou či vládou.
Na závěr je možné dodat, že po neblahé zkušenosti s rozpadem bretton-woodského systému a pro-inflační měnovou politikou 70. let představil Hayek schéma, které by dovolilo soukromým bankám emitovat vlastní měny. Tržní mechanismus se měl aplikovat i na tvorbu (papírových) peněz jako takovou. Daná oblast by se tím podle Hayeka dostala mimo hájemství vlády, která z jeho pohledu při nabízení kvalitní měny až příliš často selhávala.
Kurzy mezi měnami soukromých emitentů měly být z podstaty věci flexibilní, přičemž preferované měny (preferovanou měnu) by si našli sami spotřebitelé (trh).
Nynější měnové uspořádání se zásadně odlišuje od bretton-woodského systému. Mezi hlavními světovými měnami existuje volný měnový kurz, přičemž mezi měnami (západní) Evropy byl nastolen neodvolatelný fixní kurz, tedy jednotná měna euro. Toto schéma tak odpovídá názoru dnešních měnových teoretiků, kteří často doporučují buď kurz flexibilní nebo jednotnou měnu. Otázkou je, zda pozdní Hayekova myšlenka soukromých emitentů měn má nebo v budoucnu bude mít svůj protějšek v reálném světě.
PAVEL POTUŽÁK
Pavel Potužák učí makroekonomii na Národohospodářské fakultě VŠE a působí v Institutu ekonomického vzdělávání. Specializuje se ve svém výzkumu na rakouskou teorii hospodářského cyklu, kapitálu a úroku a neoklasickou teorii hospodářského růstu, úroku a měnovou teorii.