V této kapitole opouštíme optiku keynesiánské vize a nazírání Bretton Woodsu a následného uspořádání skrze Keynesovy následovníky, a zaměříme se na hodnocení bretton-woodského systému významnými liberálními ekonomy 20. století.
Jedno z nejucelenějších kritických pojednání o bretton-woodském systému však možná překvapivě nepochází z pera ekonoma. Již méně překvapivá je však skutečnost, že jeho autorem je americký novinář Henry Hazlitt, autor známé Ekonomie v jedné lekci.
Právě dva roky před vydáním jeho nejznámější knihy byla bretton-woodská dohoda podepsána, a výsledné uspořádání Hazlitta jako téma provázelo po velkou část jeho kariéry. Jeho nesouhlas s bretton-woodskou dohodou a obava z inflace vyústila i v neshodu s vydavatelem New York Times [NYT], pro které Hazlitt v letech 1934-1946 pracoval, a vyústila nejprve v dohodu, že se Hazlitt zdrží vyjadřování na téma mezinárodního měnového uspořádání, a následně jeho odchod z NYT (Rockwell, 2019). V roce 1947 pak vydává knihu Will Dollars Save the World [Zachrání dolary svět], kde kritizuje různé aspekty poválečného světového uspořádání, včetně bretton-woodské dohody a Marshallova plánu (Hazlitt, 1947).
Po několika obecných knihách kritizujících dominující keynesiánský hlavní proud v ekonomii a politiku inflacionismu pak více než desetiletí po upuštění od bretton-woodské úmluvy vydává rozsáhlou studii a sbírku dříve vydaných článků From Bretton Woods to World Inflation: A Study of Causes and Consequences [Od Bretton-Woodsu k světové inflaci: pojednání o příčinách a následcích].
I v ní pokračuje ve stejné kritice, kvůli které musel o necelých 40 let dříve opustit NYT; Bretton-Woods byl podle Hazlitta silně pro-inflační systém:
„Ne snad, že by k inflaci nedocházelo před bretton-woodskou konferencí v červenci 1944. Naopak, právě všudypřítomná inflace byla důvodem, proč byla konference svolána. Ale na tom samém shromáždění, zejména pod vedením Johna Maynarda Keynese z Anglie, byla učiněna samá špatná rozhodnutí. Inflace byla institucionalizována.“ (Hazlitt, 1984)
V návaznosti na to pak ve shodě s většinou liberálních ekonomů upozorňuje, že Bretton-Woods nepředstavoval a nikdy neměl představovat návrat ke zlatému standardu, ale šlo spíše o standard směny zlata [gold-exchange standard].
Obzvlášť důrazně kritizoval Hazlitt Mezinárodní měnový fond (IMF). „[Mezinárodní měnový] fond v současné formě by vůbec neměl existovat. Jeho manažeři jsou prakticky bez pravomoci trvat na vnitřních fiskálních a ekonomických reformách předtím, než poskytnou úvěr. Půjčka 25 milionů dolarů Francii, kupříkladu, je právě využívána k udržení franku vysoko nad jeho skutečnou kupní silou a na úrovni, která podporuje importy a odrazuje od exportu. To jen prodlužuje nevyrovnanost francouzské obchodní bilance a vytváří potřebu pro další půjčky.“ (Hazlitt (1947)
Cíl IMF, podpora mezinárodní monetární kooperace, znamenala kvóty pro každý začleněný stát na to, jaký objem jejich měny měl být zpřístupněn k zapůjčení ostatním státům, které právě čelily dočasným obtížím s platební bilancí. O těchto půjčkách – jejich velikosti a splatnosti – nerozhodovaly jednotlivé země, ale IMF.
Tento mechanismus Hazlitt kritizuje jako jeden z nejhorších aspektů tohoto mezinárodního finančního uspořádání.
„Mělo by být na první pohled jasné, že celá tato procedura je špatná. Je samozřejmě možné, že se stát dostane do potíží s platební bilancí jinak než svým zaviněním – jako následek zemětřesení, dlouhého sucha, nebo když je donucen vést nutnou obrannou válku. Po většinu času jsou však problémy s platební bilancí způsobené špatnými politikami daného státu samotného. Ty mohou spočívat v nadhodnoceném ukotvení domácí měny, přílišná podpora občanů v pořizování importních statků, podpora odborů v určování příliš vysokých mezd, … Vzhledem k tomu, že téměř každá vláda – zejména v rozvojových zemích – dnes praktikuje alespoň několik z těchto politik, není divu, že se mnohé z nich budou dostávat vůči jiným do obtíží s platební bilancí.“
„Potíže s platební bilancí ve zkratce jsou spíše symptom mnohem zásadnějšího problému. Pokud by národy s potížemi s platební bilancí neměly kvazi-charitativní světovou vládní instituci, o kterou se mohou opřít, a byly namísto toho nuceny spoléhat na obezřetnější soukromé banky, ať už domácí či zahraniční, musely by podniknout drastické změny svých politik, aby na jejich půjčky dosáhly. Za současného stavu IMF efektivně podporuje země v pokračování v jejich socialistických a inflacionistických praktikách.“ (Hazlitt, 1984)
Od 1967 v Los Angeles Times píše o problémech systému a předvídá jeho rozpad, který přišel o čtyři roky později. „Mezinárodní měnový systém ustanovený v Bretton Woods v roce 1944 je na pokraji zhroucení… dříve nebo později budou Spojené státy otevřeně nuceny odmítnout vyplatit další své zlato v ceně 35 dolarů za unci i zahraničním centrálním bankám“ (Hazlitt, 1969). K tomu také došlo o dva roky později.
Hazlitt komentuje Nixonovo rozhodnutí opustit zlato takto: „od doby, co Spojené státy opustily zlato, a některé z důsledků začaly být zřejmé, většina viny za tento krok … je kladena na prezidenta Nixona, který jej [15. 8. 1971] oznámil. Není sporu o tom, že si část této viny zaslouží. Hlavní viníci jsou však ti, kteří nastavili bretton-woodský systém, a ti, kteří jej nekriticky přijali. Od žádné jednotlivé národní měny nešlo očekávat, že podrží hodnotu všech světových měn. I pokud by Spojené státy samy sledovaly mnohem méně inflační politiku během dvaceti sedmi let od 1944 do 1971, nemohly donekonečna dotovat, skrze IMF, Světovou banku, a zlatou výměnu, inflaci ostatních zemí. Světový standard zlaté směny byl inherentně křehký, a nyní se rozpadl“. (Hazlitt, 1984)
Svět po rozpadu bretton-woodského systému Hazlitt popisuje jako svět „nekonvertibilních papírových peněz vytrvale ztrácejících hodnotu – bezprecedentní situaci, která již způsobila úzkost a lidská neštěstí. A největší ironií je, že bretton-woodské instituce, které tak kompletně selhaly v jejich oznámeném účelu, a které namísto toho vedly pouze k monetárnímu chaosu, jsou stále zde, stále v provozu, stále vysávající země s nižší inflací k dotování těch s vyšší inflací“ (Hazlitt 1984).
Těmito institucemi Hazlitt myslí zejména Mezinárodní měnový fond. Jako nutné vyústění mechanismů Fondu kritizuje vznik zvláštních práv čerpání [special drawing rights – SDR], v roce 1969 nově vzniklou měnovou a účetní jednotku užívanou v rámci IMF:
„…byly vytvořeny ze vzduchu, tahem pera. Vznikly, podle Fondu, ‚k upokojení rozšířené obavy z nedostatečného růstu mezinárodní likvidity‘ – keynesiánský eufemismus pro nedostatek papírových peněz… Hodnota [SDR] se mění každý den vzhledem k dolaru a každé další národní měně. A co více, SDR, složené z koše papírových měn, je samo o sobě papírovou jednotkou vedenou jako vážený průměr inflace pěti zemí a vytrvale ztrácející kupní sílu. Mnoho zemí ukotvilo své měny k hodnotě SDR – padající kotvě. Přesto se IMF holedbá, že zůstává jeho politikou ‚redukovat postupně monetární roli zlata‘, a pyšně poukazuje na to, že mezi lety 1975 a 1980 prodal 50 milionů uncí zlata – třetinu svých zásob k roku 1975“. (Hazlitt, 1984)
V kritice nadužívání mechanismu Fondu k poskytování snadné likvidity Hazlitt hovoří o SDR 17 miliard v alokovaných půjčkách v roce 1982 (Hazlitt, 1984) – ekvivalent 18 miliard tehdejších dolarů (asi 50 miliard dnešních dolarů). SDR existují jako mezinárodní rezervní aktivum dodnes, a k letošnímu srpnu jich bylo alokováno 660 miliard (ekvivalent 943 miliard dolarů).
Jako jednu z příčin selhání bretton-woodského systému vidí Henry Hazlitt přílišnou důvěru ve spolehlivost a odpovědnost amerických institucí: „systém směnného zlatého standardu může být funkční, pokud se k němu uchýlí jen malé množství malých zemí. Nemůže však po delší dobu fungovat, pokud se téměř všechny ostatní země do budoucna pokusí záviset v otázce konečné směnitelnosti za zlato pouze na jednu zemi“. (Hazlitt, 1984)
Hodnotí i jeho trvající důsledky, mnohé z nichž můžeme pozorovat i dnes, jako například přetrvávající roli dolaru jako světově dominantní rezervní měny – krok, který může Fedu komplikovat úspěšné vedení monetární politiky, ale zároveň chránit obyvatele řady méně ekonomicky a politicky stabilních států před velkými fluktuacemi v hodnotě místní měny, nebo trvající existenci Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, které, jak psal Hazlitt v roce 1984, „pokračuje v poskytování obřích nových půjček nezodpovědným a neprozíravým vládám“.
Jako příklad špatné úvěrové politiky IMF po roce 1971 Hazlitt popisuje půjčku necelých čtyř miliard tehdejších dolarů jako bailout Mexiku na počátku osmdesátých let. V době obav, zda Mexiko ohrožené bankrotem zkrátka neodmítne splácet svůj vysoký zahraniční dluh, Fond podmínil poskytnutí půjček tím, že soukromé banky zemi poskytnou alespoň 20 miliard dolarů v nových úvěrech, a odloží splátky na existující půjčky v hodnotě asi 5 miliard dolarů. Podobné podmínky později Fond připojil ke krizovým půjčkám Argentině či Brazílii. „Záchranářské vlády tak házejí stále více peněz na téměř zbankrotované země, aby je povzbudili v pokračování právě těch politik nad-utrácení, které zavinily jejich potíže“ (Hazlitt, 1984).
Jaký byl tedy Hazlittův recept na zdravou monetární politiku? Hazlitt-novinář měsíc před ustanovující konferencí v roce 1944, se zastával návratu ke zlatu, když pro NYT psal:
„Ten nejlepší způsob, jakým by Spojené státy mohly přispět ke světové finanční stabilitě v poválečném světě, by bylo oznámení jejich odhodlání stabilizovat svou vlastní měnu. Pokud se i ostatní státy následně vrátí ke zlatému standardu, pomůže to samozřejmě i nám. Tyto to však učiní pouze do míry, do které pochopí, že přechod na stabilní měnu není jen služba nám, ale primárně pro ně samé“. (Rockwell, 2019)
Jakkoliv méně konkrétních vyjádření na téma bretton-woodského systému máme od jednoho z nejznámějších rakouských ekonomů, držitele Nobelovy ceny Friedricha Hayeka, můžeme jeho pozici alespoň posuzovat hlediskem jeho vyvíjejícího se pohledu na peníze obecně.
Ve sbírce přednášek o měnovém nacionalismu a mezinárodní stabilitě přednesených v roce 1937 Ženevě projevil Hayek velkou míru předvídavosti, když při rozboru toho, co by představoval skutečně mezinárodní měnový standard, nejen popsal značnou část aspektů později pojmenovaného Mundell-Flemingova modelu optimálních měnových celků, zejména se zaměřením na rozbor flexibilních směnných kurzů a volné mobility kapitálu, ale zároveň i jako nepravý mezinárodní měnový standard popsal i systém velmi podobný později prosazenému Bretton-Woodskému systému, který nazval standardem zlatého jádra [gold nucleus standard] (Hayek, 2012). Mezinárodní vyrovnání účtů v takovém uspořádání neprobíhá, píše Hayek, především skrze směnu peněžních jednotek, ale kontrakcí úvěrové nadstruktury v jedné zemi, a její expanzí v zemi druhé.
Zdánlivě se Hayek ve svých meziválečných přednáškách ocitl na straně zastánců bretton-woodského systému, když po pohrávání si s myšlenkami free-bankingu, ke kterému se v pozdějších letech nakonec přiklonil, a ideou mezinárodního systému homogenní měny s plnými rezervami, přiklonil k „více praktickému“ návrhu systému fixních směnných kurzů mezi státy za existence mezinárodního fondu na vyrovnávání zlatých zásob – systém, který stavěl proti měnovým nacionalistům, jak zval zastánce nezávislých státních měn s flexibilními kurzy, a mezi které v předválečné době řadil i Keynese.
Tohoto více praktického řešení se po roce 1946 mohl dočkat – Hayek sám dokonce delegátům bretton-woodské konference poskytl svůj návrh zlatého standardu jako svou variantu poválečného peněžního uspořádání. Přijatý systém nakonec však postrádal další z mechanismů, které popisoval v Ženevě, a sice dostatečné rezervy v každém jednotlivém státě, tak, aby mezinárodní směna probíhala přímo v jednotce směny, a mezinárodním obchodem tak nedocházelo v jednotlivých státech ke kontrakci či expanzi měnové zásoby a úvěrové nadstavby. Fixování nikoliv ke zlatu ale americkému dolaru a vyrovnávací role IMF nebylo s touto Hayekovou vizí dost dobře kompatibilní.
V následujících letech prošel Hayekův argument zdánlivě výraznou změnou, a v jednom z jeho posledních velkých příspěvků na téma optimálního peněžního systému, díle Denacionalizace peněz [The Denationalisation of Money] z roku 1976, argumentuje již pro zcela soukromé peníze. Na první pohled by se mohlo zdát, že se Hayek v Denacionalizaci přibližuje „monetárním nacionalistům,“ které v roce 1939 kritizoval za obhajobu národních měn s flexibilním kurzem.
Opak je však pravdou, a jádro Hayekova argumentu zůstává stejné, ačkoliv výsledné doporučení se změnilo – Hayek vyhodnocuje free-banking jako zdroj větší stability než flexibilní směnné kurzy, stejně jako v roce 1937 považoval za stabilnější mezinárodní zlatý standard. A skrze jeho představu volnotržních měn založených na proměnlivých koších nerostných surovin a materiálů zde nadále existuje i objektivní porovnatelnost a směnitelnost „rezerv“ – jednotlivých košů, kterou v Měnovém nacionalismu zastává pouze samotné zlato (Hayek, 1990).
Hayek v roce 1937 popsal nacionalisty jako ty, kdo nevěří, že „podíl země na světové měnové zásobě má být určena stejnými principy, jako ty, které určují relativní množství peněz v jednotlivých regionech a lokalitách uvnitř dané země“ (Hayek, 2012). Bretton-woodský systém v tomto ohledu nebyl krokem k hayekovské denacionalizaci, ale pouze pokusem o zvětšení „monetárního národa“. K postupu tímto směrem se Hayek vyjádřil opět v Denacionalizaci, když napsal, že zdrojem všech špatností v oblasti monetární politiky je vládní monopol v této oblasti.
Diametrálně odlišnou kritiku proti bretton-woodskému systému vedl Milton Friedman – jako obhájce plovoucích směnných kurzů a volného trhu neměl Friedman pro bretton-woodské uspořádání žádné sympatie. Pro Friedmana to nebyl pouze systém fixních kurzů, ale dokonce systém upravitelných fixních kurzů, což dle něj ještě zvyšovalo nestabilitu celého finančního uspořádání:
„Tento systém prakticky zajišťuje maximum destabilizujících spekulací. Protože se směnný kurz mění zřídka a pouze v případě podstatných obtíží, má změna tendenci přijít až po vzniku obtíží, odkládat se co nejdéle a provést se až poté, co se nahromadí podstatný tlak na směnný kurz. V důsledku toho málokdy existují pochybnosti o tom, jakým směrem bude směnný kurz změněn.“ (Friedman 1953)
Oproti bretton-woodskému uspořádání nabízel Friedman svůj vlastní koncept volně plovoucích kurzů, plně v souladu se zásadami volného trhu:
„Obhajoba flexibilních kurzů není to samé jako obhajoba nestabilních směnných kurzů. Hlavní cíl je svět, kde se můžou kurzy volně přizpůsobovat, ale zároveň jsou vysoce stabilní. Nestabilita směnných kurzů je příznakem nestability základních ekonomických struktur. Zmrazením směnných kurzů se nevyléčí základní problémy a tento krok pouze činí přizpůsobení se problémům mnohem bolestivější.“ (Friedman,1953)
Jeden z nejsilnějších argumentů Miltona Friedmana shrnují Harris Dellas a George S. Tavlas (2018) následovně:
„Podle Friedmana je jedním z největších lákadel systému plovoucího směnného kurzu to, že decentralizuje tvorbu politiky na národní úroveň a umožňuje tvůrcům politik jednotlivých zemí převzít odpovědnost za řízení vlastní ekonomiky. Plovoucí směnné kurzy by podle něj pomohly izolovat domácí ekonomiku od vnějších šoků a poskytly by národním politickým orgánům možnost uspokojovat domácí cíle. V důsledku toho by národní orgány mohly být demokraticky odpovědné svým občanům. Flexibilní směnné kurzy by podle něj byly stabilními směnnými kurzy za předpokladu, že by základní ekonomická struktura včetně struktury politiky byla stabilní.“
Milton Friedman byl velice skeptický i k dalšímu nástroji měnové stability, který bretton-woodský systém využíval, konkrétně ke kapitálovým kontrolám. Dle Friedmana existují politické a administrativní limity, které omezují míru, do které lze tyto kontroly zavést. V některých zemích jsou tyto limity nižší, avšak vyskytují se ve všech, a v momentě kdy jsou překročeny, je vyslán signál, který motivuje ekonomické subjekty vyhýbat se a obcházet kontroly (Friedman, 1953).
Jedním z nejzatvrzelejších nepřátel státu i kritikem jejich zásahů do monetární politiky, ale třeba i Miltona Friedmana, byl bezesporu také Murray Rothbard, autor několika knih o monetární historii, jako America’s Great Depression [Velká americká krize], The Panic of 1819 [Panika v roce 1819], a A History of Money and Banking in the United States [Historie peněz a bankovnictví ve Spojených státech].
Podobně jako Hayek, i Rothbard začíná kritikou systému volných směnných kurzů a související devaluace měny ve třicátých letech jakožto vzdálení se ideálu mezinárodního měnového standardu; jeho kritika je velmi podobná Hayekově kritice monetárních nacionalistů. Oproti třicátým rokům vnímá Rothbard pobretton-woodské uspořádání a fixaci vůči dolaru naopak jako výrazné zlepšení, jakkoliv zůstává skeptický k jeho trvání: „Zatímco bretton-woodský systém fungoval podstatně lépe než katastrofa třicátých let, fungoval pouze jako další inflační reinkarnace standardu zlaté směny dvacátých let a – stejně jako ve dvacátých letech – tento systém běžel na vypůjčeném čase“ (Rothbard, 2010).
Společně s Hazlittem pak Rothbard vidí další chybu bretton-woodského uspořádání v přílišné zátěži na Američany, a přílišnou důvěru v americké instituce – ke stanovení nových směnných kurzů došlo podle předválečných kurzů, což vedlo k nadhodnocení mnoha měn zasažených válečnou inflací a poměrně tak k podhodnocení dolaru a v důsledku k nedostatku dolarů ve světě, kde dolar byl efektivně rezervní měnou, který „americký daňový poplatník měl být povinován dorovnat ve formě zahraniční pomoci“. Kromě toho Rothbard kritizuje mezinárodní měnový systém jako náchylný ke zneužití z více stran: „Spojené státy pyramidově vršily dolary (v papírových penězích a bankovních vkladech) nad zlaté rezervy, za které mohly dolary být směněny zahraničními vládami; a zároveň všechny ostatní vlády držely v rezervách inflační dolary a pyramidově vršily své měny nad dolary“ (Rothbard, 2010).
Odsud vychází i Rothbardův nejradikálnější argument: specifické postavení Spojených států v bretton-woodském uspořádání, píše, vedlo ke sdílení nákladů inflace vytvářené v Americe všemi ostatními státy, které držely dolary jako rezervní měnu. To vedlo k politice nadměrného utrácení, v podobě například vesmírných válek či války ve Vietnamu – politiky, na jejichž nákladech se díky sdílení nákladů americké inflace podle Rothbarda podílela i Evropa, Kanada nebo Japonsko.
To byla nakonec podle Rothbarda i příčina konce bretton-woodského uspořádání. S pevným zakotvením dolaru na 35 dolarech za zlatou unci a postupující inflací dolaru docházelo k odlivu dolaru ze Spojených států. To vedlo v roce 1968 k rozhodnému kroku „zabránit těm otravným volným trhům se zlatem, aby ještě kdy ohrožovaly bretton-woodskou dohodu. Tak vznikl dvou-úrovňový trh se zlatem“, píše Murray Rothbard. „Vlády a centrální banky už nebudou dále kupovat žádné zlato z ‚vnějších‘ trhů, ani na takových trzích zlato prodávat; od nynějška se zlato bude pouze pohybovat jako žetony z jedné centrální banky do druhé, a nové zlaté zásoby, volný trh se zlatem, nebo soukromá poptávka po zlatě se budou vyvíjet po vlastní ose zcela odděleně od světového peněžního uspořádání“ (Rothbard, 2010).
Navzdory všeobecnému očekávání, popisuje Rothbard další vývoj, cena zlata na volném trhu po těchto krocích nespadla pod 35 dolarů za unci (nebo dokonce až k industriální nemonetární ceně zlata 10 dolarů za unci), ale naopak rostla, až roku 1973 dosáhla 125 dolarů za unci. Dvou-úrovňový zlatý trh, bilancuje Rothbard, tak nezachránil bretton-woodskou dohodu, ale pouze její rozpad za přítomnosti rostoucí inflace a deficitů o několik let pozdržel.
Následné Smithsonianské ujednání po jednostranném opuštění bretton-woodské dohody ze strany amerického prezidenta Nixona 15. srpna 1971 Rothbard hodnotí jako „ještě více nestabilní a nezdravé než standard zlaté směny dvacátých let nebo Bretton Woods“. Státy se opět zavázaly k udržování fixních směnných kurzů, ovšem nyní bez zlata nebo světové měny. Mnohé evropské měny také nadále zůstávaly fixované v podhodnocených paritách k dolaru – jediný ústupek Spojených států spočíval, dle Rothbardovy analýzy, v devalvaci dolaru oficiálně na 38 dolarů za unci, což pouze dále podlomilo důvěru v politiku institucí, které se původně zavázaly k ceně 35 dolarů za unci.
„Jak začínalo nadhodnocování dolaru a podhodnocování evropských a japonských tvrdých peněz být stále více zřejmé, dolar se konečně na světových trzích sesypal v panických měsících únoru a březnu 1973. Pro Západní Německo, Švýcarsko, Francii a další státy s tvrdými měnami bylo již nemožné dále kupovat dolary za účelem podpory dolaru v jeho nadhodnoceném kurzu. Po o něco málo více než roce se Smithsonianský systém fixních směnných kurzů bez zlata roztříštil o útesy ekonomické reality“ (Rothbard, 2010).
S rozpadem Smithsonianského ujednání se svět přesunul k fluktuujícím směnným kurzům, a Amerika pokračovala v devalvaci dolaru ke 42 dolarům za zlatou unci, a „americké autority podporované friedmanovskými ekonomy si začínaly myslet, že nalezly nový monetární ideál,“ kritizuje následnou situaci Rothbard. „Je pravdou, že dolarové přebytky a krátkodobé krize platební bilance nejsou zásadním problémem světa flexibilních směnných kurzů. Americké exportní firmy navíc těžily z klesající hodnoty dolaru, který činil americké výrobky levnější v zahraničí, což podpořilo exporty“.
Obrácenou stranou mince uspořádání po roce 1973 byla zvýšená míra nejistoty v celém Západním světě, a pro Američany pak zdražení importu, turismu a zdražení exportních statků na domácích trzích, vyjmenovává Rothbard, když světový peněžní systém po březnu 1973 označuje za bezprecedentně inflační, volatilní a nepředvídatelný.
A rothbardovské řešení? Jak jinak než plný zlatý standard: „vyhlížeje do budoucnosti, prognóza pro budoucnost dolaru a mezinárodního peněžního systému je skutečně temná. Pokud se nevrátíme ke klasickému zlatému standardu při realistické ceně zlata, je mezinárodní peněžní uspořádání odsouzeno k lavírování tam a zpátky mezi fixními a fluktuujícími směnnými kurzy, přičemž každý systém s sebou přinese své nevyřešené problémy, bude fungovat špatně, a nakonec se rozpadne… Tato prognóza může být změna pouze návratem k volnotržním komoditním penězům jako je zlato, a odstraněním vlády zcela ze scény monetární politiky“ (Rothbard, 2010).