John Maynard Keynes je po právu považován za nejvlivnějšího ekonoma 20. století. Není proto divu, že měl mimo jiné i vliv na výslednou podobu měnového systému, kterým se svět řídil čtvrt století. Jeho plán mezinárodního měnového uspořádání se však od výsledné podoby bretton-woodského systému přece jen lišil. Jaká byla jeho původní vize?
Keynes věřil, že špatné měnové mezinárodní uspořádání bylo hlavní příčinou druhé světové války, a proto pro něj bylo prioritou nahradit meziválečný systém konkurenční devalvace uspořádáním, které bude více krotit volně proudící peněžní toky (Keynes, 1980).
Systém, který navrhoval, měl předejít nerovnováze, ke které dle Keynese dochází při volném mezinárodním obchodu, díky kterému dochází k situaci, kdy mají některé země velké přebytky vývozu a jiné zase velké obchodní deficity. Jelikož si země s velkými deficity musí obvykle na jejich financování půjčovat, je pouze otázka času, než jejich schopnost získávat nové úvěry dosáhne svého limitu a tyto země zkrachují. Země s přebytkem sice nejsou přímo zasaženy dluhovou krizí nebo kolapsem hodnoty své měny, ale samozřejmě i je poškodí ztráta exportních trhů (Keynes, 2016).
Keynesovo řešení spočívalo ve vytvoření speciální mezinárodní měny – bancoru. Bancor měl být směnitelný s národními měnami za fixní kurz a v podstatě nahradit zlato nebo národní měny v oblasti mezinárodního obchodu. Bancor by tedy sloužil jako zúčtovací jednotka obchodních deficitů nebo přebytků jednotlivých států (Keynes, 2016). Jak konkrétně měl bancor zabránit nerovnováze na mezinárodních trzích, popisuje ve své knize The Battle of Bretton Woods: John Maynard Keynes, Harry Dexter White, and the Making of a New World Order [Bitva o Bretton Woods: John Maynard Keynes, Harry Dexter White a vytváření nového světového řádu] americký ekonom Ben Steil:
„Každá položka, kterou členská země vyvezla, by na její účet ICB připsala bancory a každá položka, kterou dovezla, by bancory odečetla. Byly by zavedeny limity na množství bancorů, které by země mohla nashromáždit tím, že by prodala do zahraničí více, než nakoupila, a na množství bancorů, které by mohla dlužit tím, že by nakoupila více, než prodala. To mělo zabránit tomu, aby země vytvářely nadměrné přebytky nebo deficity.“
„Limity pro každou zemi by byly úměrné jejímu podílu na světovém obchodu... Po překročení počátečních limitů by země s deficitem mohly oslabit a země s přebytkem posílit svou měnu. Tím by se zboží deficitních zemí zlevnilo a zboží přebytkových zemí zdražilo, což by mělo stimulovat obnovení obchodní rovnováhy. Další porušení debetní nebo kreditní pozice bank by vedlo k povinným opatřením.“
„U chronických dlužníků by to zahrnovalo povinné znehodnocení měny, zvýšení úrokových plateb do rezervního fondu ICB, nucený prodej zlata a omezení vývozu kapitálu. U chronických věřitelů by to zahrnovalo zhodnocení měny a platbu minimálně pěti procentního úroku z nadměrných úvěrů, který by se u větších nadměrných úvěrů zvýšil na 10 %, do rezervního fondu ICB. Keynes nikdy nevěřil, že by věřitelé skutečně platili to, co by ve skutečnosti byly pokuty; spíše věřil, že by podnikli nezbytné kroky ... aby se jim vyhnuli.“ (Steil, 2013)
Keynes sice byl nejvlivnějším ekonomem 20. století, na bretton-woodské konferenci však nezastupoval nejvlivnější zemi 20. století. Jakožto zástupce britské delegace musel Keynes učinit spoustu ústupků ve prospěch americké strany, kterou zde zastupoval Harry Dexter White. Výsledná podoba mezinárodního měnového systému jistě nesla známky Keynesova pera, avšak za vítěze vyjednávání je spíše považován White a Spojené státy (Boughton, 2002).
První Keynesův požadavek, který Američané smetli ze stolu, byl právě bancor. White vstupoval do vyjednávání s jasným cílem zafixovat co nejvíce zahraničních měn na dolar a vytvořit tak dolarovou zónu, tedy jakousi obdobu a konkurenci sterlingové zóně – zemím, které ukotvily své měny vůči britské libře, z velké části země či bývalé země Britského impéria. Americkým cílem bylo samozřejmě co nejvíce oslabit vliv Velké Británie na měnovou politiku USA; adaptace bancoru tedy nepřicházela v úvahu, zvlášť když Američané seděli na největších světových zásobách zlata na světě (Boughton, 2002).
Whiteovi se nelíbily ani další Keynesovi požadavky v podobě bilaterální půjčky, kterou měly poskytnout Spojené státy Velké Británii. White preferoval formu multilaterální pomoci skrze nově vytvořený IMF, která by dle něj byla výhodnější, jak pro USA, tak pro Velkou Británii. Jak už bylo vícekrát naznačeno, Keynes na jednáních prosazoval vytvoření instituce, kde by dominovala jeho Velká Británie a Spojené státy. White oproti tomu usiloval o vytvoření multilaterálního systému, kde budou mít slovo i státy Jižní Ameriky, Kanada, Austrálie a v neposlední řadě Sovětský svaz, jehož účast Keynes odmítal, protože pro Velkou Británii měl nulový ekonomický význam (Boughton, 2002).
Keynes požadoval, aby jeho vysněná Mezinárodní clearingová unie (ICU) – zamýšlená instituce pro regulaci kurzových vztahů, kterou Keynes navrhoval, ne nepodobna nakonec vzniklému IMF – mohla operovat s financemi o objemu ekvivalentním až 75 % předválečného světového obchodu, nebo okolo 38 miliard tehdejších dolarů (státy by si však za běžných okolností mohly půjčit pouze 20-50 procent jejich podílu) a nárůst celkového objemu každý rok, který by měl reflektovat nárůst světového obchodu. White měl o velikosti financí s kterými měl pracovat nově vzniklý Mezinárodní měnový fond (IMF) diametrálně odlišné představy, konkrétně 5 miliard dolarů (rozpůjčovat by se však dalo 100 procent této částky). V konečné fázi jednání se obě dvě strany dohodly na kompromisu, který stanovil celkovou výši financí na 8,8 miliard dolarů s nárůstem každých pět let, který bude odrážet současné trendy (Boughton, 2002). Pro srovnání, v současné době je IMF schopen půjčit až 1 bilion dolarů.
S představami o velikosti Fondu také souvisí plány ohledně poskytování půjček. Keynes chtěl, aby jeho Mezinárodní clearingová unie sloužila jako věřitel poslední instance, který půjčí národním státům vždy, když budou ochotny platit přiměřený úrok. Půjčky by tedy byly v ideálním případě přidělovány automaticky, dle poptávky jednotlivých států. White tento koncept opět odmítal a požadoval, aby byly půjčky přidělovány spíše selektivně (Boughton, 2002).
Proč Keynes nakonec neuspěl a svůj plán si spíše prosadili Američané v čele s Whitem? Kromě silnější americké pozice při vyjednávání, která byla dána větší ekonomickou silou a politickým vlive USA na konci druhé světové války, hrály roli i Keynesovy požadavky na zachování systému imperiální preference a poskytnutí bilaterální půjčky pro Velkou Británii.
White odmítal bilaterální půjčku z výše zmíněných důvodů a zároveň bojoval proti zachování systému imperiální preference, jelikož USA v té době vlastnily největší zásobu zlata na světě, které se chtěl White díky rozvolnění mezinárodního obchodu zbavit.
Kongres ani američtí podnikatelé by nikdy nenechali projít podporu importu, pokud by nebyla kompenzována otevřením zahraničních trhů pro americké exportéry. Pokud by Keynes býval rezignoval na prosazování jednoho z těchto svých dvou požadavků, mohl mít na výslednou podobu Bretton Woodsu mnohem větší vliv (Boughton, 2002).
Paul Samuelson je někdy nazýván jako dvorní zapisovatel Johna Maynarda Keynese. Právě Samuelsonova slavná učebnice byla jedním z důvodů, proč keynesiánství získalo v dějinách ekonomie takový význam a oblibu. Je proto místy až překvapivé, s jakým optimismem obhajuje výsledné bretton-woodské uspořádání, které se přeci jen od Keynesovy původní vize podstatně liší.
Přijetí zlata na úkor Keynesova bancoru přijde Samuelsonovi naprosto logické, vzhledem k faktu, že USA disponovalo asi 20 miliardami dolarů ve zlatě a Velká Británie nebo Sovětský svaz vlastnili také poměrně velkou zásobu zlata (Samuelson, 1945).
Ve svém článku z roku 1945 se k plánu přijatému na konferenci v Bretton Woods a jeho případným chybám vyjadřuje následovně:
„Pro laiky není snadné pochopit fungování Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Pokud jde o technické záležitosti, musí se proto hodně spoléhat na víru. Z tohoto důvodu je nezbytné zdůraznit skutečnost, že žádný ekonom, žádný bankéř ani žádný odborník na mezinárodní obchod, ať už je pro tyto plány nebo proti nim, nebyl schopen najít v obou plánech zásadní technickou chybu. Neexistují žádné tajné zbraně, žádné skryté triky. Na toto téma vyšly doslova stovky článků. Z nich pouze jeden jediný uváděl, že na měnovém fondu nachází mechanickou vadu – tvrdí, že by způsobil celosvětový nedostatek dolarů. Toto obvinění nikdy neobstálo. Dokonce i odpůrci Mezinárodního měnového fondu jsou nuceni připustit, že nedostatek dolarů by vznikl navzdory, a nikoliv kvůli němu.“ (Samuelson, 1945)
Samuelson dále tvrdí, že bretton-woodský plán nemá momentálně žádnou alternativu a touto alternativou nemůže být v žádném případě ani předválečný zlatý standard. Jeho znovuzavedení by znamenalo pouze návrat k bilateralismu, devízovým regulacím a autarkii. V tomto staronovém uspořádání by podle Samuelsona ztratili všichni, nejvíce však Spojené státy (Samuelson, 1945).
Výhody, které podle něj má bretton-woodský systém oproti zlatému standardu, demonstruje v následující pasáži, kde popisuje, jak by vypadala implementace bretton-woodského systému po první světové válce:
„Za prvé, na konci války by se konala konference, na které by se stanovily nové nominální hodnoty všech světových měn. Anglická libra a francouzský frank by po roce 1920 nekolísaly pět, respektive sedm let. A co je ještě důležitější, Winston Churchill, ministr financí, by v roce 1925 neudělal kolosální finanční chybu, když vrátil libru na hodnotu z roku 1914. Věřte tomu nebo ne, tehdejší bankéři se vyslovili pro stejnou úroveň parity jako před jedenácti lety, přestože mezitím Británie přišla o velkou část svých zahraničních investic, její cenová hladina se výrazně zvýšila a celá světová cenová situace se změnila.“
„V důsledku tohoto neuvěřitelně hloupého nadhodnocení libry trpěla Anglie depresí po celý konec dvacátých let, kdy zbytek světa prosperoval. A k čemu to bylo dobré? V roce 1931 byly její finance tak napjaté, že byla stejně nucena opustit zlatý standard a strhla s sebou zbytek světa. To vše samozřejmě přispělo ke vzniku světové hospodářské krize, která byla důležitou příčinou současné války.“
„Kdyby ve dnech po roce 1925 fungoval Měnový fond, nebylo by chybné nadhodnocení tak vážné. Británie by byla schopna kompenzovat ztrátu exportu vnitřní expanzivní politikou. Nepochybně by došlo k chronické nepříznivé obchodní bilanci a bylo by schváleno nadhodnocení. Automaticky by bylo povoleno řádné desetiprocentní znehodnocení libry. Pokud by nerovnováha stále přetrvávala, pečlivý průzkum orgánů Fondu by rozhodl, zda je další znehodnocení žádoucí. Pokud ano, přechod na novou úroveň by byl snazší.“
„Klíčovou myšlenkou Fondu je stabilita s flexibilitou – síla bez křehkosti. Nejdůležitější je, že ostatní členové Fondu by byli chráněni před britským znehodnocením požadavkem, že země, která znehodnotí svou měnu, musí obnovit předchozí zlatou hodnotu svých příspěvků do Fondu dorovnáním rozdílu. A konečně, v průběhu dvacátých let se opakující obava z nedostatku zlata ve světě a z poklesu cenové hladiny mohla být řešena plošnou devalvací zlata, která by nezahrnovala relativní znehodnocení žádné měny. Ve velké hospodářské krizi by taková možnost byla darem z nebes.“ (Samuelson, 1945)
Zastáncům zlatého standardu naopak vzkazuje, že by měli být s bretton-woodským systémem spokojení, protože je ze všech dosažitelných možností tou, která má nejblíže ke zlatému standardu. Spokojení by ovšem měli být i kritici zlatého krytí, protože právě Bretton Woods zohledňuje většinu jejich připomínek (Samuelson, 1945).
Kritici Mezinárodního měnového fondu jsou dle něj nekonzistentní, protože na jednu stranu tvrdí, že Fondu dojdou do tří let dolary, na druhou stranu však tvrdí, že členské země naakumulovaly za války spoustu dolarů a zlata, což dle nich činí Fond příliš velký. Zároveň jsou dle něj zbytečné obavy z toho, že USA by musely platit účty ostatních, protože jednotlivé země mohou čerpat automaticky pouze čtvrtinu ze svých podílů.
Přinejhorším by podle Samuelsona mohlo dojít k situaci, kdy by Spojené státy americké museli platit závazky ve výši 3 miliardy dolarů, což je dle něj nízká cena za mezinárodní měnovou stabilitu. Dle něj však nic nenasvědčuje tomu, že by se tento černý scénář mohl naplnit (Samuelson, 1945).
Navzdory Samuelsonovu optimismu stran bretton-woodského ujednání 15. srpna 1971 uzavírá prezident Nixon zlaté okno a po následném zhroucení smithsonianské dohody přichází západní svět na režim volně plovoucích kurzů. Končí tak čtvrt století Bretton Woodsu. Po 50 letech od rozpadu se tedy jistě nabízí srovnání s postbretton-woodským obdobím na kterém se nejlépe ukáže opravdová prospěšnost samotného systému.
Základní ekonomická teze praví, že fixní kurzy mají oproti plovoucím výhodu v tom, že snižují nejistotu, čímž podporují ekonomický růst. Na této myšlence byl do jisté míry postaven i samotný bretton-woodský systém, který ovšem nepracoval s fixními kurzy, ale s fixními upravitelnými kurzy. K žádnému výraznému snižování nejistoty tedy díky Bretton Woodsu nedocházelo, což mimo jiné potvrzuje i risk premium index, který se v novém uspořádání volně plovoucích kurzů nijak dramaticky nezvýšil (Eichengreen, 1992).
Na druhou stranu však během trvání bretton-woodského systému dochází mezi zeměmi G7 k nejstabilnějšímu růstu peněžní zásoby (v porovnání s obdobím klasického zlatého standardu a obdobím po roce 1973). Po pádu Bretton Woodsu také do jisté míry ztrácí účinnost fiskální a monetární politika, jelikož se dříve začínají dostavovat inflační tlaky (Eichengreen, 1992).
Podle bývalé hlavní ekonomky Světové banky Anne Krueger byla primární funkce brettonwoodského systému předejít situaci před druhou světovou válkou, tedy devalvaci směnných kurzů za účelem podpory exportu na úkor ostatních zemí, nárůstu cel a devizovým omezením. Tento dosavadní stav měl být nahrazen novým multilaterálním finančním systémem:
„Účastníci Bretton Woodsu pochopili, že je třeba zabránit opakování této destruktivní éry. Snažili se nahradit chaos stabilitou a uvědomovali si, že to vyžaduje multilaterální přístup. Jednání se proto soustředila na vytvoření dobře fungujícího a stabilního mezinárodního finančního systému, který by nahradil konkurenční devalvace z 30. let systémem pevných směnných kurzů s pravidly, jež by zabránila jednostranným úpravám.“
„Diskriminační devizové kontroly měly být zakázány a důraz měl být kladen na mnohostranný systém obchodu a plateb, který by podporoval mezinárodní finanční spolupráci, a tím i světový obchod a investice. Nový systém založený na pravidlech, který by kladl důraz na stabilitu a multilateralismus, by zase připravil půdu pro obnovení plné zaměstnanosti a hospodářského růstu.“ (Krueger, 2006)
Dle Krueger měl na poválečnou obnovu nemalý vliv právě jeden z produktů bretton-woodského systému, tedy Světová banka, která dle ní měla suplovat funkci soukromých mezinárodních kapitálových toků a směřovat do zemí investiční pobídky, zejména do těch zpustošených válkou. V této době si nikdo nemyslel, že by tuto funkci dokázal dále plnit volný trh (Krueger, 2006).
Při pohledu na růst HDP a ostatní ekonomické veličiny dochází Krueger k závěru, že Bretton Woods byl úspěšným systémem:
„Od konce čtyřicátých do začátku sedmdesátých let 20. století se tempo růstu zrychlilo tak moc, že kompletně zastínilo růst devatenáctého století. Amerika zaznamenala v letech 1950-1973 průměrný roční růst reálného HDP na obyvatele ve výši 2,4 %; srovnatelný údaj pro Německo činil 5 %. V Japonsku to bylo více než 8 %. Míra inflace byla o něco vyšší, než na jakou jsme si v posledních letech zvykli – ale jen o málo –, zatímco nezaměstnanost byla mnohem nižší, než se v poslední době dařilo i Americe nebo Velké Británii.“ (Krueger, 2006)
I přesto, že Bretton Woods znamenal pro spoustu zemí záruku výše zmíněného růstu a po jeho pádu panovaly obavy z úpadku ekonomiky, podle Krueger byl přechod k plovoucím kurzům relativně hladký a ekonomice nijak neuškodil (Krueger, 2006).