Ekonomická témata a hospodářská politika do značné míry ovlivňují nejen politický, ale i běžný život každého z nás, a mnohdy hospodářská politika jednoho státu nečekanými způsoby zasáhne celý svět. Není proto divu, že liberalismus a ekonomie se často prolínají, a nemálo velkých liberálů byli právě ekonomové, kteří chápali škodlivé důsledky snahy států ovlivňovat lidské jednání.
A mezi všemi oblastmi ekonomiky, do kterých stát zasahuje, byla často největším objektem zájmu liberálních ekonomů právě monetární politika a peníze jako takové. I to má zřejmý důvod. Peníze, jakožto médium směny, figurují ve všech – nebo téměř všech – komerčních transakcích.
Minimálně stejný zájem o peníze jevili vždy i panovníci, vlády a obecně státy. V dobré víře je možné věřit, že tomu tak bylo díky jejich zájmu o stabilní měnu a zdravé ekonomické prostředí. Alternativní vysvětlení je, že se jedná o snahu získat pod kontrolu zásadní část ekonomiky a skrze inflaci financovat různé vládní programy.
Ať je tomu jakkoliv, historie státní kontroly nad penězi je v Evropě a západním světě dlouhá, od středověké aristokracie vlastnící doly a razící mince po 20. století, které také můžeme nazvat stoletím centrálních bank a papírových peněz.
Do té doby od 70. let 19. století fungoval ve světové ekonomice mezinárodní měnový systém s vazbou na zlato – zlatý standard1. Domácí měny byly volně směnitelné za zlato za fixní cenu a dovoz nebo vývoz zlata nebyl omezen. Jelikož hodnota jednotlivých měn byla pevně navázána na zlato, byly způsoby vydávání nových ničím nekrytých peněz značné omezené.
Po devastující první světové válce záhy následovala velká hospodářská krize, ze které mnozí neliberální ekonomové viní zlatý standard, který svět uvrhl do ještě nestabilnějších 30. let, kdy státy zlatý standard opouštěly, jednak díky vysokým výdajům a deficitům, nebo díky neschopnosti držet nastavený směnný kurz se zlatem díky propadu hodnoty influjících státních měn, a mnohé přikročily ještě k radikálnějším krokům, jako například Spojené státy, když v roce 1934 znárodnily všechno soukromě držené zlato vydáním tzv. Gold Reserves Act, který efektivně znamenal opuštění volné směnitelnosti dolaru za zlato.
Ke konci druhé světové války, když spojenci začali uvažovat o poválečném uspořádání, bylo jedním z hlavních cílů vyvarovat se chaosu třicátých let. Za tímto účelem vznikl v roce 1944 tzv. bretton-woodský systém (Cononi & Hellerstein, 1994), který vydržel až do roku 1971, a jehož výroční zániku dnes slavíme. O co ale vůbec šlo, a jak byl bretton-woodský systém úspěšný ve splnění svých cílů?
Vznik bretton-woodského měnového systému bezpochyby patří mezi klíčové události v monetární historii 20. století. Vznikl uzavřením dohody mezi Spojenými státy, Kanadou, západoevropskými zeměmi, Austrálií a Japonskem na konferenci od 1. do 22. července v hotelu Mount Washington v Bretton Woods ve státě New Hampshire ve Spojených státech. Dohoda z roku 1944, na jejímž vyjednávání se podílelo 730 delegátů ze všech 44 spojeneckých zemí, stanovila pravidla pro obchodní a finanční vztahy mezi podepsanými zeměmi. Na jednání se zejména probíraly dva návrhy nového mezinárodního měnového systému: „Americký plán“ od Henryho Whita a „Britský plán“ Johna Maynarda Keynese, které podrobněji probereme v dalších kapitolách této práci.
Hlavními rysy výsledného systému byla povinnost pro každou zemi přijmout měnovou politiku, která v důsledku udržuje její externí směnné kurzy v rozmezí 1 procenta výkyvů navázáním její měnu na zlato. Ustanoven byl i nově vzniklý Mezinárodní měnový fond (IMF), který měl za úkol vyrovnávat platební bilance, a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD).
Externí hodnoty ostatních měn byly fixovány ve vztahu k americkému dolaru, jehož hodnota byla teprve nastavena na Kongresem stanovenou cenu 35 dolarů za trojskou unci zlata. Americký dolar se tímto krokem stal světovou rezervní měnou a ostatní země se zavazovaly udržovat své rezervy ve zlatě nebo v dolarech. I z tohoto důvodu je přesnější o bretton-woodském systému hovořit jako o zlatém směnném standardu, spíše než o skutečném zlatém standardu.
Spojené státy tak posílily svou ekonomickou hegemonii, a zároveň se zavázaly, že budou kdykoliv schopny směnit dolary zpět za zlato (ovšem pouze státům účastných na bretton-woodském ujednání, nikoliv soukromým osobám). To v polovině dvacátého století nepředstavovalo zdánlivě pro Spojené státy až tak velký problém, jelikož byly držiteli největších zlatých zásob. Tento nový měnový režim začal plně fungovat až v roce 1958, kdy se po delší době poválečné rekonstrukce evropské měny staly plně konvertibilními (Cononi a Hellerstein, 1994).
Během své existence bretton-woodský systém čelil několika krizím. Poválečná hospodářská obnova Evropy se vyvíjela pozitivně, mezinárodní obchod a devizové rezervy rostly, zatímco nabídka zlata rostla jen okrajově. Posilovaly také evropské měny vůči dolaru, který v porovnání oslaboval, jak detailněji popisuje kapitola Od Bretton-Woodsu k světové inflaci. Na začátku 70. let vzhledem neustálé deficitní bilanci a odlivu rezerv Spojené státy už nebyly schopné udržovat fixní kurz 35 dolarů za trojskou unci.
Posledním pokusem o udržení bretton-woodského uspořádání byl vznik zvláštních práv čerpání [special drawing rights – SDR], které opět více popisuje třetí kapitola, ani ten však již nestačil. Konec nebo přinejmenším začátek konce mezinárodního měnového a finančního systému Bretton Woods nastal 15. srpna 1971, kdy po třídenním krizovém jednání prezident Nixon oznámil svou novou hospodářskou politiku (Eichengreen, 2021), a jednostranně ukončil směnitelnost amerického dolaru za zlato. Dolar se tak definitivně stal fiat měnou, a svět pomalu přešel z fixních na plovoucí směnné kurzy.
Oficiálním koncem bretton-woodského systému pak byla až Jamajská měnová dohoda, ratifikovaná v roce 1976, která umožnila zrušení oficiální ceny zlata a přechod na flexibilní směnné kurzy, díky Nixonově kroku ze srpna 1971 se však již jednalo pouze o faktické stvrzení skutečnosti.
V následující kapitole Keynesova vize představíme detailněji okolnosti a ekonomické souvislosti představení bretton-woodského uspořádání, a zejména argumenty jeho zastánců, mezi nimi nejvýrazněji pak Johna Maynarda Keynese. V kapitole Od Bretton-Woodsu k světové inflaci se pak naopak pokusíme shrnout argumenty známých liberálů proti bretton-woodskému systému, a jejich komentáře k jeho vývoji. Mezi soudobými kritiky uspořádání zastoupených v kapitole nejvýrazněji vystupují Henry Hazlitt, Friedrich Hayek, Milton Friedman a Murray Rothbard – jakkoliv mnozí z nich nešetří kritikou ani sebe navzájem.
Na závěr jsme oslovili také současné české odborníky – ekonomy a ekonomické historiky, a jejich komentáře najdete v posledním oddíle. Jsou to Jiří Nohejl, hlavní ekonom Liberálního institutu, Dominik Stroukal, hlavní ekonom Platební instituce Roger a vedoucí katedry ekonomie na vysoké škole CEVRO institut, Tomáš Nikodym, vyučující institucionální ekonomie na VŠE v Praze, kde zkoumá zejména intelektuální dějiny Československa, a Pavel Potužák, vyučující makroekonomie na NF VŠE a expert na rakouskou makroekonomickou teorii.